Nedorozumění a kulturní předsudky mezi Poláky a Čechy
Je tady další vydání Knihovničky. Bude řeč o knize, která sice vyšla v Polsku, v polském jazyce, ale přesto se velmi týká i nás, Čechů. Možná bychom ji číst měli, abychom se o sobě dozvěděli něco nového. Protože kniha zatím nebyla přeložená a polsky se v Čechách nečte, pozval jsem si tentokrát k mikrofonu autora této knihy, aby alespoň o svém díle něco řekl.
Polský etnograf a kulturolog Antoni Kroh vydal knihu O Švejkovi a o nás v loňském roce. Je to druhé rozšířené vydání knihy o vzájemných předsudcích, s nimiž k sobě oba příbuzné národy přistupují. Jak v knize figuruje postava Švejka?
"Totiž Švejk v této knize hraje úlohu špagátu, aby se to všechno nerozpadlo. Hlavně mi jde o to dívat se na Čechy polskýma očima a na Poláky českýma. To hlavní nedorozumění začalo po prvním záboru Polska v 18. století, kdy se najednou jižní Polsko ocitlo v rakouských hranicích. Před tím polský šlechtic neznal daně, úředník byl pro něj sluha. Do Haliče přišli úředníci, kteří museli znát německy, domluvit se polsky a rozumět úřednické práci - a mezi nimi bylo hodně Čechů. Když najednou přišel úředník do panského dvora ptát se na počet krav a příjmy, to byl otřes pro pány, kteří se nikdy z ničeho takového nemuseli zpovídat. Takže ten český úředník, to byla směs sluhy a strašné příšery, ze které kdoví co se může vyklubat."
Nedůvěřivý vztah Poláků k Čechům podle Kroha dlouho přežíval v této původní podobě. V poslední době se ovšem mění. "Já myslím, že takový mezník byl rok 1989 a před tím ještě rok 1968, kdy chování k okupantům vyvolalo v Polsku velkou úctu. Tehdy se říkalo: celé Polsko čeká na svého Dubčeka,"říká Kroh.
Švejk je v Krohově knize chápán jako figura, která mnohým Polákům reprezentuje českou povahu. Autor sám ale takový pojem jako typická národní povaha odmítá. "Já myslím, že neexistuje něco jako česká, polská, maďarská, francouizská národní povaha. Ovšem existuje česká nebo polská kultura, která má velský vliv na jednotlivce. Rodina, knihy, filmy, první lásky - mají silný vliv na člověka. Ale s tím, že existuje typický Čech, Slovák, Polák, s tím nemůžu souhlasit."
Liší se tedy nějak podle autora knihy O Švejkovi a o nás česká a polská kultura?
"Podstata české kultury byla selská, v tom nejlepším smyslu plebejská. A polské elity, to byla šlechta. Česká šlechta skončila Bílou Horou, tradice českého obrození, to byla dědina, země, práce, chalu. V Polsku to skončilo až v roce 1944, kdy poslední generace šlechticů byla vyhozena a začal komunismus."
Kroh tvrdí, že Haškův román je v Polsku velice oblíben. Z čeho tato obliba vyplývá?
"Já myslím, že je to první kniha (překlad) v polské literatuře psaná obyčejnou řečí. V Polsku byla tradice rozlišovat, co se hodí tisknout a co ne, a to že je Švejk psaný tak, jak se mluví, jako vyprávění, je to lidové. Druhá věc: je to humor. Poláci mají málo humoristických knih, že by se člověk smál tragédii; povstání, carské pronásledování, nešťastná láska, to v polských knihách nejsou věci k smíchu. V polské literatuře je málo sebeironie. Čechům máme co závidět. Takové autory jako Čapek, John, Hašek, schopné posměchu z vlastních dějin, z vlastního tragického postavení - podobnou postavu polská literatura 20. století nemá."
Závěrem jsem se zeptal, do jakého žánru bychom měli Krohovu knihu zařadit.
"Jako kráva není zvěrolékař, já nejsem literární historik. Neumím říct, jaký je to žánr. Já jsem se snažil, aby to bylo zajímavé, hlavně pro polské milovníky Švejka, kterých je hodně, a aby se podívali na to, o čem jsou pevně přesvědčeni, z druhé strany. Jestli se tohle podaří, to mi bude stačit. Jestli je to esej, povídka, nebo historická studie, o to ať se starají kritikové."
