Má česká korupce krátké nohy? Ano i ne...
Jaký je stav hospodářské kriminality a zvláště korupce v České republice? Jaké je srovnání s vyspělými a s postkomunistickými zeměmi? Na věc lze nahlížet očima velké poradenské společnosti, ale i nevládní organizace. Jak si tedy v roce 2003 Česko podle PricewaterhouseCoopers a Transparency International z hlediska těchto nešvarů stojí? Více se dovíte v pravidelné ekonomické rubrice.
Sedmadvacet procent firem v České republice se v posledních dvou letech stalo obětí hospodářské kriminality. Toto číslo znamená ve srovnání s rokem 2001 sedmiprocentní nárůst. V západní Evropě pak tuto zkušenost podle celosvětového průzkumu PricewaterhouseCoopers uvádí přes 34 procent velkých společností. Ovšem, - jak zdůrazňuje Helena Čadanová z PwC -
"procento odhalené kriminality oproti roku 2001 vzrostlo. Tenkrát to bylo 20 procent, což naznačuje určité zlepšení ve schopnosti ji odhalit. Nicméně lze očekávat, že odhalená kriminalita v budoucnu poroste, jak se bude zvyšovat i možnost a schopnost jejího odhalení".
Hospodářskou kriminalitou a korupcí se však nezabývají jen poradenští giganti, ale také nezávislé organizace. Michael W. Hackworth, řídící partner PwC, říká, že nevládní organizace jsou spíše jejich partnery než konkurenty:
"PricewaterhouseCoopers a celá řada podobných společností, včetně našich konkurentů a právních firem, spolupracuje velmi intenzivně s nevládními organizacemi jako je Transparency International, Association of Certified Fraud Examiners, Leadership Forum a s mnoha a mnoha dalšími. Vůbec tyto organizace nepodceňujeme, naopak, rádi a intenzivně s nimi spolupracujeme."A právě podle loňské zprávy Transparency International, která se zabývá mírou korupce, se Česko spolu s Lotyšskem, Marokem, Slovenskem a Srí Lankou na 52. místě pomyslného žebříčku a takzvaný index vnímání korupce v těchto zemích dosahuje hodnoty 3,7. Adrianu Krnáčovou z české pobočky Transparency International jsem požádal o komentář výzkumu PwC. Již úvodní formulaci "oběť hospodářské kriminality" považuje Krnáčová za vágní a zavádějící:
"Já nechápu formulaci "oběť" kriminality. Jak se může stát firma obětí něčeho takového. Když se stane obětí, tak to znamená, že na firmu působilo něco jako vnější síla a ta se stala obětí. Tuto formulaci považuji za velice nešťastnou."Nejčastěji a nejsnáze odhalitelnou formou hospodářské kriminality je rozkrádání majetku. V České republice se v poledních dvou letech s majetkovou zpronevěrou setkalo 44 procent firem, v západní Evropě to bylo 65 procent společností. Podle Heleny Čadanové lze ve srovnání s rokem 2001 pozitivně hodnotit kroky, které podnikly velké firmy nejen v oblasti odhalování hospodářské kriminality, ale také v oblasti prevence, jako například zavádění etických kodexů a rozpracovávání pravidel řízení rizik. Přesto však v jedné oblasti Česko za západní Evropou obzvláště zaostává:
"To je určitý program pro zaměstnance, aby byli podporováni firmou, aby upozorňovali nebo oznamovali podvodné jednání, hospodářskou kriminalitu. Pak je samozřejmě nezbytné, aby tito zaměstnanci byli vedením společnosti chráněni. U nás se tyto programy prakticky nevyskytují, zatímco v zahraničí je tento způsob odhalení hospodářské kriminality je poměrně vysoký, přibližně 25 nebo 27 procent je odhaleno na základě upozornění zaměstnanců firmy."
K nejzajímavějším zjištěním výzkumu patří fakt, že více než polovina českých firem považuje za nejrozšířenější druh kriminality korupci a podplácení, zároveň však žádný z oslovených českých manažerů nepřiznal zkušenost s korupcí. Heleny Čadanové jsme se zeptal na vysvětlení:
"Jedním z důvodů patrně bude to, že se to velmi špatně odhaluje, daleko hůře než třeba rozkrádání majetku. A dalším důvodem může v některých případech být i to, že určitá úroveň korupce je přehlížena nebo i tiše tolerována vedením společnosti, protože se považuje za určitý - sice nežádoucí, ale existující - způsob obchodního jednání a praktik."
Adriana Krnáčová z Transparency International se tomuto zjištění nejdříve srdečně zasmála, pak jej ale zasadila do širšího rámce a hlavní důraz přitom položila na legislativu:
"Zaprvé, když odpovídají vrcholoví manažeři, tak ti asi mají každodenní zkušenost s korupcí opravdu minimální. Zadruhé, statistiky, které uvádí ministerstvo vnitra a které se týkají odhalenosti korupce, také vykazují velmi nízká čísla. Proč? Protože je tento nešvar velice těžké odhalovat. Protože potřebujete dvě strany: toho, který korumpuje a toho, který je korumpován. Vzhledem k tomu, že náš právní řád explicis verbis nezná trestný čin korupce jako takové, nýbrž se vysvětluje různě: podle paragrafu 158, 161, 162 - zneužívání pravomoci veřejného činitele, - případně jako zneužívání informací v obchodním styku, tak je korupce tím pádem zahalena do několika trestného činu. Proto je velice těžké ji specifikovat. Především ve firmách je těžké říci, že konkrétně to a to je korupce, protože odhalování je obtížné. A pokud nebudeme mít možnost odhalovat a jednoznačně pojmenovávat tyto nešvary, tak sice můžeme vnímat, že to je problém, ale pak ten výzkum může dopadnout tak, že se nad ním srdečně zasmějeme, že."
Přestože se v Česku o korupci často píše, hovoří a upíná se k ní pozornost veřejnosti, skutečnost, že se s ní podle průzkumu PwC žádný z českých manažerů nesetkal, je - jak připomíná Helena Čadanová - ve světovém měřítku ojedinělá:
"Zajímavé bylo i naše zjištění ve srovnání s ostatními zeměmi východní a střední Evropy. Zde byla Česká republika s nulovou odhalenou korupcí naprosto ojedinělá. Ostatní země hovořily zhruba o patnáctiprocentním výskytu korupce a úplatkářství. I v západní Evropě je to více než 10 procent."