Albrightová: jsem ráda, že jsem Češka
Dnešní rubrika O čem se mluví, by se spíše měla jmenovat O kom se mluví. V minulých dnech byla v České republice bývalá ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová. Do studia Radia Praha ji pozval Jaromír Marek.
"Je to těžké, ale moje rodiče se mnou mluvili česky, ale s mojí sestrou a bratrem už to nejde. Já jsem četla spoustu knih v češtině, psala jsem o Československu, o událostech v roce 1948 a 1968 a také jsem sem často jezdila. Po sametové revoluci jsem zde také získala řadu českých známých a tak se mně ta čeština pořád obnovuje."
otázka: Vaše dcery mluví česky?
"Ne, nemluví protože měly amerického otce. Ale zpívají české písničky. Nerozumí jim sice, ale zpívají."
otázka: zanedlouho bude 28.říjen, den vzniku Československé republiky. Tento stát už neexistuje a vím, že mnoho Čechů žijících v zahraničí se s tímto faktem dlouho a obtížně vyrovnávali. Byl to i pro vás problém, smířit se s tím, že stát, se kterým byla tolik spjata vaše rodina, už neexistuje?
otázka: Neměla jste třeba obavu z dalšího vývoje?
"Já jsem si myslela, že dělit stát není dobré. Že větší stát je lepší, ale teď při integraci Evropy už to tak nevadí. Hlavně jsem byla hrdá na to, že to byl sametový rozvod. Že to bylo dobře provedené. Já jsem se zabývala Jugoslávií, kde to dopadlo špatně."
Otázka: Blížíme se ke vstupu do EU a hodně se mluví o tom, jestli se česká identita neztratí v tom velkém evropském moři. Je to reálná obava?
"Myslím a doufám, že ne. Je důležité, aby jste byli v EU. Bylo by nelogické, i vzhledem k poloze ČR, kdyby jste nebyli v unii. Identita zůstane v jazyce a vědomí vlastní historie a to nemůže člověk nikdy ztratit."
"Byla jsem moc hrdá na to, že vztahy byla tak dobré. Byla jsem ráda, že jsem byla u toho, když se rozšiřovalo NATO, prezident Havel a prezident Clinton si velmi dobře rozuměli. Myslím,že nejsou žádné problémy. Prezident Bush je moc vděčný za podporu, kterou mu Česká republika poskytla v Iráku, že Češi pomáhají rozvoji NATO. Myslím, že vztahy jsou dobré."
Otázka: Když jste se vrátila do tehdy ještě Československa po dlouhých letech, na sklonku komunistické éry, měla jste pocit, že jste se vrátila domů?
"Měla jsem hrozně divný pocit v těch 80. Letech. Poprvé jsem přijela v roce 1967, když začali literáti přicházet se zajímavými nápady a dělo se zde mnoho zajímavých věcí, ale necítila jsem se zde dobře. Když jsem potom jezdila v 80. letech, necítila jsem se moc česky. Pořád jsem myslela na to, co by bylo, kdyby moje rodina neodešla. Ovšem od 90. let tady mám spoustu nových přátel a jsem začala být ráda, že jsem se zde narodila."
"Myslím na to docela často, dovedu si to zatím představit. Je tady tak krásně, lidé jsou strašně milí. Zrovna včera jsem o tom se svojí asistentkou mluvila. Třeba včera v Brnš bylo tak krásně..."
otázka: Když jste zmínila Brno, jsou to tři roky, co tam po vás házeli anarchisté vajíčka...nezanevřela jste na Brno? Jak na to vzpomínáte s odstuzpem?
"Ne, vzpomínám na to s úsměvem. Já jsem právě dostala čestný doktorát a medaili a všichni říkali, jak jsem báječná a najednou na mně přiletěla vajíčka. Se známými jsme se tomu smáli, říkali: jezdila jsi po celém světě a jen u tebe doma na tebe házeli vajíčka. Ale to byli anarchisti, to nebyli Brňané."
otázka: Vy jezdíte do ČR často a říkáte sama, že ráda...je něco nebo někdo kvůli čemu sem jezdíte obzvlášť ráda?
"Znám tady spoustu lidí, které mám ráda. Především mám ráda Václava Havla a ráda jej vidím, myslím, že pro tuto zemi hodně udělal. Navíc Praha je tak krásná. Když mně lidé řeknou, že Praha je nejkrásnější město, tak já mu řeknu: ano, tam jsem se narodila."
