Lichtenštejnsko blokuje rozšíření Evropského hospodářského prostoru
Šéfové norské a islandské diplomacie na nedělní pražské schůzce se svými protějšky z Česka a Slovenska přislíbili v brzké době podepsat smlouvu o rozšíření Evropského hospodářského prostoru. Změnili tak svůj názor a už nehodlají podporovat Lichtenštejnsko, které v polovině října podpis smlouvy zablokovalo kvůli majetkovým nárokům vůči Česku a Slovensku. Ve středu se ale přece jen rozhodlo svůj podpis pod rozšiřovací smlouvu připojit. Tomuto tématu se budeme věnovat v dnešním vydání rubriky Česko v komentáři, jejímž hostem je Petr Robejšek, ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku. Otázky mu telefonicky kladl Josef Kubeczka.
Jaké následky by pro nás, ale i pro rozrůstající se Evropu mělo lichtenštejnské zablokování podpisu smlouvy o rozšíření Evropského hospodářského prostoru?
"Já si myslím, že následky by sice existovaly, ale nebyly by tak závažné. Pro nás by toto odmítání v podstatě znamenalo, že by nejen Česká republika, ale i dalších devět kandidátských států nemohlo využívat zónu volného obchodu s Lichtenštejnskem, Norskem a Islandem. Jestli se nemýlím, tak ta potenciální škoda byla vyčíslena na asi 600 milionů korun, což sice jsou pořád hezké peníze vzhledem ke kapesnému mého syna, ale vzhledem k tomu, o co se ve společnosti jedná, je to poměrně zanedbatelná suma."
Lichtenštejnsko podmínilo podpis rozšiřovací smlouvy uznáním jeho svrchovanosti a neutrality během světových válek. Je to podle Vás ze strany Lichtenštejnska podmínka zásadní, nebo jen další pokus, jak se následně domáhat restitučních nároků svých občanů vůči Česku a Slovensku?
"Soudím, že je to přesně to, co jste řekl v druhé části otázky. Je to jenom řekněme, nástupní prostor pro to, aby bylo možné později, posléze, co by Česká republika uznala tento požadavek, nasadit právní páčidla k dosažení stále nových ústupků a ve skutečnosti zejména těch, které se týkají náhrady lichtenštejnského majetku. To jsou miliardy korun."
"Vzhledem k tomu, že víme všichni, o co se jedná, a je to tudíž pochopitelné, že existuje blokáda v tomto procesu, tak to zase tak špatný výsledek není. S tím, že Česká republika je ochotná, jestli jsem dobře informován, uznat knížectví od roku 1993, tedy od vzniku České republiky. To ovšem Lichtenštejnsku nestačí. Pak se musíme ptát proč, a odpověď už jsme si řekli."
Po problémech v česko-německých a česko-rakouských vztazích se na evropskou politickou scénu opět dostávají poválečné dekrety prezidenta Edvarda Beneše. Dá se vůbec, podle Vašeho názoru, tyto otázky vyřešit jednou pro vždy ke spokojenost všech zúčastněných stran?
"Nesporně nikoli, i když v této otázce nároku lichtenštejnského knížete vůči České republice Benešovy dekrety i podle vyjádření lichtenštejnské strany nehrají primérní roli, ale zprostředkovaně samozřejmě hrají svoji roli. Já se domnívám, že toto téma je jistě zajímavé pro právníky, historiky, je těžko uchopitelné praktickou politikou. Nejlépe bychom udělali, na všech stranách, kdybychom se pokusili argumentovat asi následujícím způsobem: Jakákoli změna tehdejších rozhodnutí znamená zásadní porušení právního smíru v České republice. Jestliže i lichtenštejnský kníže má, jak sám řekl, velký zájem na tom, aby se České republice vedlo dobře, tak by bylo jistě i v jeho zájmu, aby právě tím, že se zřekne svých požadavků, potažmo vztažených na Benešovy dekrety, k uchování tohoto právního smíru přispěl."
Hostem rubriky Česko v komentáři byl Petr Robejšek, ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku.
