Studenti a komunistická moc v roce 1989

O úloze studentů během pokojné revoluce roku 1989 se toho více namluvilo než napsalo. A když, tak šlo spíše o vzpomínky nebo o publicistickou glorifikaci. V předvečer čtrnáctého výročí listopadových událostí, v nichž studenti sehráli nezastupitelnou roli, se na pulty českých knihkupectví dostala kniha historika a signatáře Charty 77 Milana Otáhala "Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989" z nakladatelství Dokořán. O knize, ale především o studentech v roce 1989, jsou následující Historické obzory.

Studenti a komunistická moc v roce 1989

Studenti jsou aktivními účastníky českého politického dění více než sto padesát let. Připomeňme jejich angažovanost v letech 1848-1849, pozdější Omladinu, ale také takzvaný boj o univerzitní insignie. Do mezinárodního povědomí čeští studenti výrazně vstoupili na podzim 1939, kdy během demonstrace u příležitosti 28. října nacisté zabili studenta Jana Opletala. Poúnorový režim studentské hnutí zglajchšaltoval a k výraznému probuzení došlo až v roce 1968 v podobě Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Ten však ze známých důvodů neměl dlouhého trvání a veškeré studentské aktivity byly během normalizace omezeny oficiálním Svazem socialistické mládeže. Jak připomíná Milan Otáhal, ke zlomu dochází v polovině 80. let s nástupem Michaila Gorbačova k moci v SSSR:

Historik a signatář Charty 77 Milan Otáhal, foto: ČTK

"Je přitom zajímavé, že pro tuto novou studentskou generaci rok 1968 nic neznamenal. Žádný socialismus nebo něco podobného. To už jim nic neříká. A naopak se dostávají do konfliktu se stávajícím establishmentem. Nejlépe to vyjádřil Šimon Pánek, když řekl, že jim bylo naprosto jasné, že s tímto režimem nemohou koexistovat; že chtějí-li se opět aktivně a svobodně projevovat, dostanou se s režimem tak či onak do konfliktu. Jejich heslem proto od samého začátku bylo 'Bít bolševika!'. Toto heslo bylo zcela negativní, zato vyjadřovalo vyhraněný názor, o co jim šlo."

Během listopadové revoluce vystupovali jako představitelé opozice disidenti, z nichž Václav Havel měl nesrovnatelně větší autoritu a renomé než student Martin Mejstřík, přesto byla role studentů podle autora knihy Milana Otáhala klíčová:

Václav Havel na balkoně budovy Melantrichu, listopad 1989

"17. listopadu pochopí jedině studenti, o co jde. Pochopili také, že je rozhodující okamžik a zvolili jedinou možnou zbraň, stávku. Ta se rodí hned toho 17. listopadu. Pochopili také, že to nezvládnou sami a měli to štěstí, že angažovali herce, kteří měli obrovskou popularitu. Tak při známých 'spanilých jízdách' lidé říkali: 'My vás neznáme, ale kdyby přijel Bartoška, to bychom s vámi hned šli'. Zkrátka na svou stranu získali vrstvu, která měla obrovskou autoritu a popularitu mezi lidmi a která začala jejich myšlenky šířit. Podle mě jsou pro revoluci rozhodující první dny. V prvních dvou dnech to skutečně studenti drželi, dali program, řekli, o co jde, dali nástroj, jakým je porazit, s vedením se odmítali v podstatě příliš bavit, protože si byli vědomi jeho síly. Ale jakmile se zakládá Občanské fórum, tak se do popředí dostávají tito lidé, kteří měli vybudovanou autoritu na dlouholeté opozici, a myslím, že je výrazem politické moudrosti těchto mladých lidí, že to pochopili a že se stali součástí Občanského fóra. Ale tam jsou mezi nimi velké rozpory. Ať už šlo o vládu 15:5, nebo pokračovat či nepokračovat ve stávce. Myslím si, že studenti svým tlakem dokázali to, že se tento režim zhroutil mnohem rychleji a důsledněji, než kdyby byly stále existovaly ty snahy o jakousi dohodu mezi opozicí a 'rozumnými' komunisty."

Václavské náměstí v Praze, listopad 1989

O 17. listopadu a roli studentů během revoluce například psal na základě osobních zážitků a zprávy Vyšetřovací komise Federálního shromáždění a České národní rady ve svém "Polojasnu" student a člen komise Václav Bartuška. Milan Otáhal se soustředil především na osobní výpovědi pamětníků:

"Ty rozhovory pro mě byly důležité ze dvou důvodů, zaprvé, ukázaly na některá méně známá fakta. Jak došlo ke změně ve vedení Koordinačního výboru stávkového centra studentů, to se nedovíme jinak, než když se zeptáme Pánka, Mejstříka nebo Marka Bendy, kteří tam tehdy pracovali. Ale ještě důležitější je podle mého názoru tato metoda v tom, že těmito rozhovory lze zjistit, jak dotyčný žil, jaký měl vztah k učitelům, jaký vztah k němu měli učitelé, kde se třeba dovídal o roku 1968. To jsou fakta, která toho kterého člověka formovaly. A on se stal takovým proto, že vyrůstal v takovém prostředí, v takové škole, měl takové kamarády a tak dále. Chceme-li tedy pochopit, proč studenti jednali tak, jak jednali, tak musíme pochopit jejich myšlení. A tom myšlení se dovídáme především odsud. Oni své názory také začali publikovat ve svých studentských časopisech, tam už víme, jak smýšleli, ale proč takto smýšleli, na to prameny nejsou. Archiv takzvané Rumlovy komise není bohužel přístupný, jen její závěrečná zpráva, ale jsou přístupné materiály takzvané Stankovy komise, první komise Federálního shromáždění, která má asi dva tisíce stran, kde jsou stenograficky zaznamenány výslechy Jakeše, Štěpána, Lorence a podobně. Z těchto materiálů právě v tom 'Polojasnu' vycházel Bartuška."

Předseda čs.koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol Martin Mejstřík, listopad 1989, foto: ČTK

Jedním ze studentských vůdců roku 1989 byl již zmiňovaný Martin Mejstřík. Nynějšího senátora Mejstříka jsem se zeptal, jestli je čtrnáct let poté už "jasno" nebo zůstává "polojasno".

"Jasno úplně není, vždyť jasno ve svém 'Polojasnu' neudělal ani Václav Bartuška, který z nás byl jako člen vyšetřovací komise ke všemu nejblíže. Ty krabice leží někde v archivu a jsou nepřístupné. Co se dovíme, až se jednou otevřou, to nevím. Ale myslím, že v podstatě jasno je. Naše role byla taková, jaká byla, nikým jsme manipulovaní nebyli, myslím, že před tím ani neexistovaly žádné dohody. Že byli někteří připravení více a jiní méně, to je jasné, že se Franta s Lojzou na něčem dohodli, to je také pravda, ale ten samotný převrat byl natolik živelný, že to všechno proběhlo v podstatě přirozeně, jak se valily události, a my jsme improvizovali z hodiny na hodinu. Tam o žádných dohodách dopředu nemohla být řeč. Z tohoto pohledu myslím, že jasno je,"

říká Martin Mejstřík.