České komunity v zahraničí budou v éře globalizace stále důležitější
V následujícím programu Radia Praha, který chceme věnovat státnímu svátku 17. listopadu, se Milena Štráfeldová vrátí k nedávnému Týdnu zahraničních Čechů v Praze. Nepůjde však o pouhou rekapitulaci krajanského setkání, jako spíše o zamyšlení nad tím, co vlastně exil znamená, jaký má vztah k domovu a zda vůbec má fenomén krajanství v globalizujícím se světě ještě budoucnost.
"Našinec si často namlouvá, že mu nemá co kdo vyprávět, on ví přece všechno nejlépe. A nejméně mu toho řekne našinec, který se sem přijel nejspíše ukazovat. Je to pošetilé, hloupé, i když snad pochopitelné. Podle mého je tato silácká povznesenost ve skutečnosti obranářským postojem svého druhu. Byli jsme po desetiletí doslova zavřeni v kleci a teď se leckomu z nás nechce přiznat, že se světa tak trochu obáváme, protože ho neznáme, neumíme se v něm pohybovat, jsme v něm nejistí. A tedy předstíráme, že nám nemá kdo co vykládat, my přece víme svoje,"
- uvedl na nedávném Týdnu zahraničních Čechů, který proběhl na přelomu září a října v Praze, předseda Senátu Petr Pithart. Krajané nás přitom mají čím obohatit:
"Vždycky jsem byl přesvědčen, že se vzájemně potřebujeme. Vy jste přeci jaksi za nás ve světě, my jsme zase za Vás doma, přičemž se všichni hlásíme k češství a měli bychom si co říci."
Takový dialog ale není bez problémů. Komunistickému režimu se podařilo vytvořit mezi českou společností a zahraničními Čechy propast, založenou na nedůvěře, závisti a neochotě si vzájemně naslouchat a porozumět. I tento postoj se ale mění, uvedl Petr Pithart. Mladá generace nemá mindráky starších ročníků, je sebevědomá a světa se nebojí. Podle premiéra Vladimíra Špidly, který krajany na jejich setkání také pozdravil, je třeba bariéry mezi domovem a exilem postupně odstraňovat:
"Protože pro nás je velmi důležité, abychom nezůstali uzavřeni za svými pohraničními horami, ale abychom se otevřeli civilizačnímu rozvoji celého světa. Prostě abychom byli tam, kde se skutečně něco civilizačně hodnotného a kulturního děje. Musíme si vážit toho, že v současné době, a jak doufám ani v příštích letech, nebude exil jako odchod z vlasti, kde se prostě nedá žít. Kde se žije tak těžko, že řada lidí se musí rozhodnout odejít."
Premiér přitom poukázal na to, že je rozdíl mezi politickým exilem a běžnou migrací, kdy lidé odcházejí do světa za studiem, za prací, kvůli vztahům, které navázali, nebo kvůli tomu, že se jim prostě zalíbila kultura jiné země. Taková migrace je přirozená a bude k ní docházet i nadále. Není proč se jí obávat, Českou republiku naopak obohacuje. Podobný názor vyslovil i profesor Kruliš-Randa, působící ve Švýcarsku:
"Exil skončil. Z této země se už nebude utíkat. Což je ohromné, zaplať pánbůh. Ale budou emigranti, a ti jsou ještě důležitější. Jsou důležitější v tom, že se integruje Evropa do unie. A tam my potřebujeme mobilitu našich lidí, nejenom aby přišli do jiných evropských zemí jako turisté, ale aby tam žili a přinášeli nám zpátky jejich kulturu. A také aby v těch zemích, kde žijí například Češi ve Francii, ve Švýcarsku, v Polsku, cizincům vysvětlovali, jací jsme, jaké jsou naše hodnoty a naše identita."
"Jsou to lidé z asi pětatřiceti zemí. Jsou to české komunity, které jsou roztroušeny po celém světě. Každá ta komunita má svoje specifické problémy. My na jedné straně dejme tomu v Evropě máme úplně jiné zájmy, nežli třeba Češi žijící v Jižní Americe, v Austrálii a dalších zemích a samozřejmě v zemích bývalého východního bloku. Ty rozdíly jsou někdy nepředstavitelné. Já bych vám mohl vyprávět o českých komunitách, které žijí ve velmi nuzných poměrech a jsou závislé na spolupráci a na podpoře České republiky. Na druhé straně máte samozřejmě bohaté spolky, bohaté regiony, kde taková pomoc zapotřebí není. Jedním z našich úkolů je, abychom se blíže seznámili, abychom si mohli říci, co nás spojuje a co bychom pro to vzájemné spojení a pro tu vzájemnou spolupráci a porozumění mohli udělat do budoucna,"
- upřesnil jeden z hlavních organizátorů Týdne a předseda Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů dr. Oldřich Černý. Setkání proběhlo už tradičně na půdě Univerzity Karlovy. Její rektor Ivan Wilhelm zdůraznil, že tato akce má mnohostranný význam:
"Já se domnívám, že to je samozřejmě důležitá věc pro naše krajany. Univerzita Karlova je tradiční vysokou školou, velká většina z nich, hlavně těch starších, jsou absolventy, promovali tady na Karlově univerzitě, mají k ní citový vztah. Univerzita má zase citový vztah k nim a snaží se to vyjádřit taky tak, že dává k dispozici své historické prostory, aby se tu krajané mohli setkávat, aby tu mohli diskutovat a aby taky mohli předávat své zkušenosti těm mladým, talentovaným, kteří u nás studují."
A má to nějakou odezvu mezi studenty?
V průběhu diskusních panelů se ale bohužel objevilo jen velmi málo mladých lidí, a to jak z řad studentů univerzity, tak především z nejmladší generace zahraničních Čechů. Devatenáctileté studentky Anny Dubovické, která po celý týden pomáhala s pořadatelskou službou, jsem se zeptala, zda dnešní mladé v České republice český exil zajímá a zda o něm něco vědí:
"Moc ne, já sama moc nevím. Ale myslím si, že to je hodně zajímavý problém, a myslím si, že bych si o tom ráda něco přečetla. Třeba příběh jednotlivých těch lidí by mne docela zajímal."
A mají vůbec vaši kolegové studenti zájem o podobná setkání s krajany?
"Po pravdě řečeno, co jsem chodila na gymnázium, tak tam snad nikdo nejevil zájem o něco takového. Sám od sebe se nikdo z naší generace o tohle moc nezajímá."
Sedmadvacetiletý Richard Basler z Vídně byl jedním z mála mladých lidí, kteří se setkání zahraničních Čechů účastnili. Připravoval již jeho vídeňskou část, České dny ve Vídni, která pražskému Týdnu předcházela. Věří, že mladé lidi, alespoň ty v rakouské metropoli, lze přeci jen pro práci v krajanských spolcích zaujmout:
"Vídeňská menšina není přestárlá, je to taky mládež, aktivní mládež, která se ráda podílí na práci, když bude dost lákavá."
A je to pravda? Jsou skutečně mezi krajany mladí lidé, kteří se zajímají o práci krajanských spolků?
"Pravda je, že je jich málo, ale jsou tady a když se nějak nalákají, tak taky přijdou."
Určitou nechuť mladých lidí zúčastnit se krajanských akcí vysvětluje Richardova matka, předsedkyně Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku Helena Baslerová:
"Mladí lidé vidí za krajanským životem schůzování a to je veliký problém. My bychom přesto chtěli ty mladé lidi oslovit a oprostit je od toho strachu před schůzováním. Ale to je vývojová záležitost."
To nemusí být nutně jenom strach ze schůzování, ale třeba i z toho pohledu středních a starších generací na to, co to vlastně vůbec je vlastenectví, co to je postoj k národu. Mají ti mladí vůbec potřebu se vymezovat jako příslušníci české menšiny? Není jim lépe v té většinové společnosti?
"To je velice dobrá otázka, ale já na to dosti špatně mohu odpovědět, protože jsem obklopena mladými lidmi, kteří jsou třeba ze smíšených manželství jako můj syn, a přesto když přišly dotazníky, jaká je jeho mateřská řeč, tak napsal: česká i německá. Takže jakýsi vztah k tomu českému má, ale to je hlavně na rodičích. Máte pravdu, že mnoho mladých se tady začlení a po tom českém ani netouží."
Zkušenosti, které jsou i z jiných evropských komunit, ukazují, že Češi se zpravidla snaží velmi rychle zaintegrovat do většinové společnosti. A mnozí dokonce odmítali učit své děti česky. Byli to hlavně posrpnoví emigranti, kteří zřejmě ani nevěřili, že by to mělo mít do budoucna pro jejich děti nějaký smysl. Jaká je situace tady? Učí se děti ve smíšených manželstvích česky?
"Je pravda, že někteří emigranti z roku 1968 se rychle asimilovali, protože si potřebovali vydělat. Potřebovali se dostat z lágru, kde žili ve špatných podmínkách, ale mnoho jich pro krajany pracuje. Já například patřím k té generaci osmašedesátníků a můj syn ze smíšeného manželství mluví plynně česky a pracuje."
Letošní Týden zahraničních Čechů měl jednat o budoucnosti českých krajanských komunit, o tom, jak mladé lidi pro práci v krajanských sdruženích zaujmout, často se ale nesl v duchu konfrontace s českým státem. Zahraniční Češi, zejména exulanti z obou velkých poúnorových vln, vytýkali české legislativě restituční i volební zákony, kritizovali práci českých soudů a úřadů při vyřizování svých záležitostí i nezájem českých médií o jejich jednání.
"Musím říct, že i když je to hodně dlouhá doba, co odešli, tak se mnohým emigrantům nedivím. Tím, jak žijí v zahraničí a nežili už delší dobu tady u nás, mají možná stejný vztek, co měli tenkrát, když odešli. Proto možná rádi přijedou sem a řeknou to znovu před všemi, co se tady sešli. Prostě nedivím se jim, že jsou naštvaní, i když si myslím, že teď už je ta situace úplně jiná, že už by se mohli trošku uklidnit. Už to není takové, jako to bývalo, když odešli,"
komentovala například krajanské jednání Anna Dubovická. Socioložka Jiřina Šiklová byla v úzkém kontaktu s exilem po celou dobu normalizace. Zná tedy smýšlení těch, kteří dodnes kritizují zdejší poměry:
"Myslím, že je to určité zklamání. Ti lidé, kteří sem z exilu přicházejí, se domnívají, že tím, že se zde změnil režim, se totálně změní lidi. Ale to není nikde. A tohle jejich zklamání se potom někdy promítá do úplného obviňování lidí, které podle mého názoru není ani vhodné. Není to taktické."
Konfrontační polohu a zahledění do problémů úzké části exilu kritizoval i profesor Mojmír Povolný z USA:
"Já jsem očekával, že postoupíme alespoň o krok dál v diskusi o vztazích mezi Českou republikou, českou společností a Čechy žijícími v zahraničí. Jsem poněkud zklamán tím, jak se vracíme k stále stejným otázkám, které byly diskutovány na těch předchozích dvou sjezdech."
Jakým směrem podle Vás by se mělo toto jednání ubírat, aby mělo nějaký konstruktivní ráz? O čem by měli krajané jednat?
"Já se domnívám, že ty staré otázky, které způsobily tolik napětí mezi československým exilem z roku 1948 a 1968 a Československem po pádu komunistického režimu, jsou zhruba rozřešeny. Zůstává zde ovšem resentiment z procesu jejich řešení, který nebyl šťastný, protože politická elita se vypořádávala s mnoha problémy domácími, pod které problémy exulantů nespadaly. Ta legislativa nebyla dobře připravena a pak byrokatická exekutiva i zákonodárství, které zde bylo realizováno, byla pomalá, často nepříznivá a vyvolávala potom resentimenty mezi československým státem a Českou republikou a naší zahraniční komunitou."
Krajané by se podle profesora Povolného měli více orientovat na budoucnost.
"Ty naše vztahy mají velký problém. Zahraniční komunita převážně sestává z vln exulantů, nikoliv z těch ostatních Čechů, kteří žijí v zahraničí a pro které některé z těchto problémů jsou cizí. A my se musíme zamyslet nad tím, jak tu přetavenou zahraniční komunitu, přes tu asimilaci, která je zákonitá, získat. Jak vztahy mezi Američany, Kanaďany, Švýcary českého původu, což je generace, která přichází po nás nebo už v mnoha případech přišla, a Českou republikou, českou společností a jejími zájmy, její kulturou a její rolí ve světě udržet a pěstovat. A to bude ten nejdůležitější úkol."
Podle profesora Povolného však krajanské komunity Čechů ve světě budoucnost určitě mají. Na národní, etnické a kulturní dědictví, které předávají rodiče svým dětem, se nezapomíná. Jiřina Šiklová vidí budoucnost krajanských komunit i v udržování činnosti krajanských spolků:
"Je to asi vždycky generační záležitost. Myslím si ale, že myšlenka krajanských sdružení je velice dobrá a nosná. Ta by se měla zachovat, protože krajanská sdružení představují udržování určitého typu kultury. Ale je to kultura, která už nemá kořeny zde, má je v té zemi, kde existuje."
Náplň činnosti krajanských sdružení se ale podle Jiřiny Šiklové zřejmě pozmění.
"To, jak byla koncipována krajanská sdružení, to znamená vlastně nemožnost návratu, jakási náhrada za odcizení v cizině, byla to vlastně náhrada za sousedskou blízkost, kterou museli zde opustit, tak to v budoucnosti existovat nebude. Režim se zde změnil, ti lidé sem mohou přijíždět, mohou si vybírat partnery k diskusi, a proto si myslím, že v budoucnosti to budou spíš přátelská setkání lidí, kteří jsou si bližší právě pro svůj původ."
Jistou analogii pro budoucnost českých krajanských komunit vidí socioložka Šiklová ve srovnání s Amerikou:
"Tam jsou skoro všichni přistěhovalci a teprve po dvou, třech, někdy i čtyřech generacích se zajímají o to, odkud vyšli. A vracejí se a chtějí hledat svoje kořeny. Člověk, aby ho tohle zajímalo, musí být už zakořeněn někde jinde."
Toto srovnání potvrzuje i profesor Povolný. K oživení zájmu o etnický původ dochází u Čechoameričanů už řadu let, poslední kongresy Společnosti pro vědy a umění v USA i v České republice ukázaly, že Češi, usazení ve čtvrté i páté generaci ve Spojených státech, se znovu učí česky, pátrají po svých českých kořenech a vracejí se do vlasti svých předků.
"Naše emigrace například v Texasu pochází z období po Občanské válce z pozdních let 19. století. Je absolutně asimilována, jsou to lidé, kteří už nemluví v druhé generaci česky. Když se ale jednalo o vstupu České republiky do NATO, přijeli do Washingtonu podporovat velvyslance jako česká lobby. A dnes si v Houstonu budují české kulturní centrum za čtyři miliony dolarů a udržují na univerzitě českou stolici. Máte tu starou farmářskou obec v Iowě, proslulou tím, že tam jezdil Dvořák na prázdniny a že tam složil Novosvětskou symfonii. Městší emigranti, kteří sem přišli v téže době, byli to dělníci na jatkách a v železárnách, zachránili ve městě českou čtvrť a v posledních pěti letech vybudovali za dva a půl milionu České a slovenské národní muzeum a knihovnu. A kdo vede to muzeum a knihovnu? Američanky, které nemají s českým původem nic společného. Správní rada je ale složená z Čechů, pana Kočmárka, pana Nováka, ale je to už třetí generace. Takže já jsem optimistický, pokud jde o tu naši komunitu, i když ten moderní svět, ve kterém jsme my a do kterého vstupují naše děti, je jiný svět, nežli byl svět těch farmářů a dělníků, kteří přišli před dvěma nebo třemi generacemi. Nemohu předpovídat, jak ten mechanismus přenášení identity z nás na naše děti a na jejich děti bude probíhat. Já mám dva syny, manželku Američanku, moji synové, to musím přiznat, nemluví česky, ale do Československa jezdili za komunistů přes všechny obtíže, protože chtěli vidět babičku a chtěli vidět tu zemi. Můj syn zde byl už dvakrát na návštěvě s celou svou rodinou. Jak to ale bude po něm, to těžko mohu říci."
Podle profesora Kruliše - Randy Češi mají v současné éře světové globalizace velkou a výhodnou roli. Česká historie nebyla založena na výbojích, nikoho jsme nechtěli okupovat, naopak jsme se vždy museli bránit cizím útokům. Jsme proto spíše schopni porozumět druhým lidem a kulturám a předcházet tak konfliktům a válkám. Role Čechů žijících v zahraničí proto podle profesora Kruliše - Randy bude v budoucnu ještě důležitější než dřív.
"My potřebujeme mnohem větší a silnější komunity v zahraničí, než jsme měli dosud. Příklady jsou - podívejte se na Švýcarsko. Ze Švýcarska nikdo nemusel utíkat, ale milion Švýcarů žije v zahraničí. Oni se každé léto sjedou ve Švýcarsku, komunikují se Švýcary, kteří zůstali doma. Pracují dohromady, mají svoje spolky. Otevírají dveře v celém světě. My to děláme taky. Když přijeli naši první velvyslanci do Washingtonu, tak jsme tam měli Čechy, paní Medu Mládkovou, kteří otevírali dveře do různých důležitých institucí. Čili ta budoucnost je velice důležitá."
Týden zahraničních Čechů skončil, rezoluce, kterou krajané přijali, v mnoha ohledech nastínila, čemu se krajanské komunity chtějí spolu s českými úřady, legislativou i zákonodárci věnovat, otázky po současném charakteru i budoucnosti krajanů ale zůstávají. Týden alespoň naznačil, že k sobě krajané z různých regionů alespoň začali hledat cestu. Krajanské komunity ze Západu a z Východu o sobě dodnes vědí velmi málo, problémy Čechů z USA, Kanady a vyspělých západních zemí Evropy jsou na hony vzálené a často nesrozumitelné potomkům našich krajanů v rumunském Banátu, východoruské Čitě nebo ukrajinské Malinovce. Jedním z výstupů konference krajanů byl proto návrh na vytvoření jakéhosi fóra, platformy, na níž by se o charakteru a vztazích různých krajanských komunit mohlo diskutovat. Současně se připravuje nadace, do níž by přispívaly movitější krajanské spolky a sdružení ve prospěch těch chudších. Nestačí totiž jen podpora českého státu, který právě do těchto oblastí směřuje materiální i finanční pomoc. Na druhé straně právě odtud, z těchto pozapomenutých a znovu objevovaných komunit, které si i v izolaci a za existenčních potíží udržely své české tradice, zvyky i jazyk svých předků, přichází velká inspirace.
Za celý tým, který dnešní sváteční program připravil, se loučí Milena Štráfeldová. Poslouchali jste Radio Praha, vysílání Českého rozhlasu do zahraničí.
