Kryštof Rímský: Nechci se politicky angažovat, zajímá mě divadlo

Jeho tvář se stala jedním ze symbolů událostí, ke kterým došlo 17. listopadu 1989 na Národní třídě a jeho svědectví o policejním zásahu odvysílaly televize celého světa. Dnes osmadvacetiletého divadelníka a kdysi benjamínka z Národní Kryštofa Rímského si do studia pozval Herbert Brynda.

Kryštof Rímský: Nechci se politicky angažovat, zajímá mě divadlo

Kryštof Rímský

Kryštofe, ty jsi byl před čtrnácti lety jeden z nejmladších účastníků studentského pochodu a jeho následného potlačení na Národní třídě v Praze. Kolik ti vůbec bylo a co tě k téhle angažovanosti přivedlo, vždyť většina tvých vrstevníků měla tehdy úplně jiné zájmy?

"Bylo mi čtrnáct a od rodičů jsem měl zakázané tam jít, protože se tušilo, že to bude o hubu, že to bude nebezpečné. A jak jsem se k tomu dostal? V rodině jsem vyrůstal se svým otčímem Johnem Bokem, který se dost angažoval v tehdejším protikomunistickém hnutí. Bok se tam různými konspiračními průlezy z bytů a v převleku chystal jít a mě to tedy zakázali. V té době jsem už ale byl v prvním ročníku gymnázia a za ty tři měsíce jsem se seznámil a sblížil s lidmi, kteří chodili na demonstrace a zajímali se o věci kolem sebe. Zákaz jsem porušil a z domova šel na Albertov, a dál už to asi všichni znají..."

...a pak už jsi byl v televizi...

"A pak už jsem byl v televizi. To byla strašná shoda náhod. Jeden kolega Pavla Kouteckého, autora dokumentu 'Časosběrák', který stále pokračuje, mě oslovil v Laterně magice, kde v prvních týdnech sídlilo Občanské fórum. Já tam byl něco vyřídit Bokovi, a on zrovna vyprávěl, že jsem dostal na Národní třídě na hubu. A prý jestli bych to neřekl také na kameru. Tak jsem to v nějaké šatně řekl a za dva dny to běželo v televizi a na všech těch veřejných obrazovkách, kolem kterých se srocovaly ty babičky..."

Co pro tebe byl největší zážitek té doby, ať už ze 17. listopadu nebo z pozdější doby? A s jakými pocity na to vzpomínáš teď?

Praha, listopad 1989

"Konkrétně ze 17. listopadu pro mě bylo největším zážitkem to jelito na zádech, které jsem měl od pendreku toho 'červeného baretu', který se po mně jednou ohnal. Víc jsem jich nedostal, ale tahle rána byla pořádná. Já tehdy vážil asi 47 kilo, takže jsem potom letěl dost daleko. A ještě jsem k tomu ztratil botu. A duchovně, co to potom přineslo? Můj pocit je takový, že se to proti těm nejuřvanějším, mezi které jsem se počítal, nakonec obrátilo, protože se toho tady zase tak mnoho nezměnilo. Ten systém se musel změnit zákonitě; ti bolševici věděli, že to je na spadnutí a někde si to podchytili. Já si myslím, že to bylo celé zmanipulované a dobře vymyšlené. Nicméně lidi to hodně ovlivnilo a i já to prožíval ve velké euforii."

Euforie ale - u někoho dřív, u někoho později - opadla, ale jak to ovlivnilo tebe? Co jsi těch čtrnáct dalších let dělal?

"To je dost barevný obrázek. Já jsem musel dělat školu s tím, že ji budu dělat poctivě, protože byl vůbec zázrak, že jsem se tam dostal. Se srdeční vadou jsem nemohl jít na učební obor, takže bylo jasné, že na střední škole budu muset dost makat. A jakmile tahle nutnost opadla, tak jsem ve studiích polevil a začal se flákat. Začal jsem se hodně zajímat o muziku a o věci, o které se teenageři zajímají. Začal jsem blbnout a lítat po koncertech, festivalech, po nově vznikajících klubech a kamarádit se s lidmi, kteří ty kluby budovali. A škola šla úplně stranou. Nakonec jsem ji tedy nějakým zázrakem dostudoval, ale strašně dlouho jsem bloudil. Myslím, že to je dobrá otázka pro lidi narozené v letech 1975-76."

Ale i 1974! Děkuji...

Praha, listopad 1989

"Ano ano. Lidé narození v těchto letech ten převrat zakoušeli ve věku takového toho naprostého nevědění a hledání. Z těch co jsem znal, to měla většina s budoucností dost zvláštní. Nebyli nijak zvlášť cílevědomí, většina z nich bloudila a nevěděla, kam se vrtnout a co dělat. To všechno nějak vedlo k tomu, že mě to začalo štvát a otravovat. Asi před šesti lety jsem se rozhodl, že s tím budu něco dělat. A vzhledem k tomu, že je většina mé rodiny divadelníci a že jsem se tomu jako malý věnoval, dost se o to zajímal a vlastně v tom vyrostl, tak jsem si řekl, co mohu dělat jiného. První zkoušky na DAMU se nepovedly, ale druhé už ano. Teď jsem v pátém ročníku, ale v podstatě už ne aktivně, už mě tam čeká jen diplomová práce, a jsem ve svém prvním pořádném angažmá, v brněnském HaDivadle."

Považuješ i dnes za nutné se nějak společensky nebo politicky angažovat? Říkám to proto, že když jsem o listopadu 1989 mluvil s Martinem Mejstříkem, tak on říkal, že vlastně stále táž nespokojenost ho přivedla zpět do politiky a do senátu. Mimochodem, ty jsi to zmínil už na začátku, že listopad 1989, pokud to tak mohu říci, považuješ za zmanipulovaný nebo alespoň nevyjasněný, a lidé jako Martin Mejstřík ho považují za docela vyjasněný. Co ty na to?

"Já si myslím, že on to také považuje za nevyjasněné, ale nemůže to příliš křičet. Byl to člověk, který pro mě byl legenda a já ho měl hodně rád. Ale naštval mě, protože to byl člověk, který vždy žil v pravdě, žil v tom, že se chce do té vysoké politiky dostat s cíle křičet a mlátit po hlavě ta zkorumpovaná prasata a ty lidi, kteří dělají ten chlév. Ale on byl tak ukřičený a tak moc se bil do prsou, že když se před rokem dostal do senátu, tak jsem si říkal, že to bude zajímavé, že to bude někdo, o kom bude hodně slyšet. Ale od té doby jsem od něj v novinách četl jednu větu. Já podobné ambice nemám. Určitě se nechci nějak politicky angažovat, mě zajímá divadlo a věci kolem toho. A když mě někdo zpětně osloví k 17. listopadu, tak mě to vlastně uvádí do rozpaků a vlastně také žádné ambice nemám,"

říká Kryštof Rímský čtrnáct let poté.