Husa na provázku - kořeny krize
Husa na provázku je legendární divadlo, které dnes po 35 letech existence hledá novou energii a inspiraci. Diváci sice stále chodí a mnohá představení bývají vyprodaná. Tvůrci ale do značné míry opakují staré osvědčené postupy, navíc řada osobností, které spolutvořily pestrou tvář divadla, odešla. Ve třech po sobě následujících kulturních rubrikách budeme mluvit s iniciátorem vzniku divadla profesorem Bořivojem Srbou, s uměleckými šéfy - bývalým i současným - Petrem Oslzlým i Lubošem Balákem, s režisérkou Evou Tálskou a herci. A uslyšíte mnoho zajímavých ukázek. Slovo má Vilém Faltýnek.
Divadlo Husa na provázku vzniklo v roce 1967 z absolventského ročníku žáků JAMU, mezi nimiž vůdčí roli měli režiséři Peter Scherhaufer, Eva Tálská a Zdeněk Pospíšil. Každý z nich vytvářel inscenace ve vlastním stylu. Čtvrtou linii tvořily autorské inscenace mladého mima a klauna Boleslava Polívky.
Iniciační roli sehrál pedagog JAMU Bořivoj Srba, který kromě toho působil v prvních letech jako umělecký šéf divadla a dramaturg. Jeho se ptám, které období v 35leté historii divadla pokládá za umělecky nejšťastnější?
"Myslím, že nejšťastnější doba divadla byla druhé poloviny 70. let a první poloviny 80. let před Pospíšilovým odchodem do exilu. Zdeněk Pospíšil prezentoval typ režiséra, který naprosto originálním způsobem uchopoval klasiku. Jeho primárním dramaturgicko-režijním záměrem bylo hrát pro mladou generaci v nekonvenčním prostředí školní četbu. Odtud ty jeho pokusy inscenovat Kytici, Pohádku máje, Nikolu Šuhaje a pod." Posledně jmenovanou předlohu pod názvem Balada pro banditu zdramatizoval v roce 1975 tehdy zakázaný autor Milan Uhde.
Další režijní osobností byl Peter Scherhaufer. "Ten našel svou parketu především v grotesce. Jeho vrcholnými kreacemi byly také některé dramatické adaptace a budiž v té souvislosti hned řečeno, že tady také využil té utajené tvůrčí potence a produktivity zakázaných nebo polozakázaných autorů, mám na mysli především Ludvíka Kunderu a například jeho Labyrint světa a lusthaus srdce. Pod dramaturgickým vedením mého nástupce Petra Oslzlého připravili tehdy tuto neobyčejně aktuálně působící novinku."říká Srba.
"Eva Tálská vytvořila zcela osobitou linii adaptací poezie. Nejvíce si cením jejích Příběhů dlouhého nosu, což byla adaptace Leerových limeringů, říkadel, což byla inscenace neobyčejně aktuální. Vysoce oceňuji její Alenku v říši divů a za zrcadlem. Udělala vynikající adaptace lidové poezie, například Jako tako."
Divadlo ve svých nejšťastnějších letech projelo takřka celou Evropu. Bylo známější v zahraničí než doma. Petr Oslzlý hovoří o tom, že za celou dobu existence divadlem prošlo přes 1250 umělců.
Kde jsou příčiny krize? Vraťme se do doby vzniku divadla. Husa na provázku začínala ve výstavním prostoru - v Procházkově síni brněnského Domu umění pod nálepkou doprovodných programů k výstavám. Neobvyklý prostor, neobvyklé texty, výrazný styl herectví.
Režisérka Eva Tálská připomíná, že vznik divadla byl spojen i s mnoha obtížemi. "Museli jsme chodit se Zdeňkem Pospíšilem po různých schůzích, vysvětlovat, snažit se, abychom získali nějaký peníz. To byla hrozně složitá věc. Nešlo jenom o to, že jsme se rozhodli, že jako ročník zůstaneme spolu a uděláme si divadlo. Byla to každodenní nepříjemná práce." A jak upozorňuje Luboš Balák, nový umělecký šéf divadla, právě společenské poměry tehdejší divadelníky držely pospolu.
"Díky tomu režimu se pod jednou střechou sešli lidé svobodného myšlení, přestože to byli rozmanití divadelní tvůrci. Nevím, jestli by to dneska vydrželi spolu. Díky tomu, že je režim ohrožoval, museli držet spolu a to je ohromná energie, vklad k tomu smyslu divadla." Podle Luboše Baláka zkostnatění divadla pokročilo v souvislosti s přechodem do nového prostoru: "Kdy se to stalo? Já myslím, že se to stalo po revoluci, když divadlo Husa na provázku z maličkého experimentálního prostůrku odešlo do obrovského divadla. To je nejlepší divadelní prostor ve střední Evropě, když třeba někdo k nám přijede z Německa, tak jenom kouká, takové prostory tam nemají. V České republice je srovnatelný jen s Archou. Najednou z toho vzniklo oficiální velké divadlo. A ten krach začíná tím, že lidi vědí, na co jdou. To divadlo už nemá v sobě tu energii, nemá v sobě potřebu překvapovat, nacházet nové cesty. Už když se stane oblíbeným, začíná uvnitř smrt toho divadla, protože začne opakovat znovu ty formy. A ty formy se opakují a opakují, a dlouho to vydrží fungovat, až pak začnou chodit lidi a říkají: vždyť to hrajete pořád to stejný!"
Divadlo Husa na provázku se zkrátka dnes vyrovnává se změnami, které byly způsobeny zklidněním společenského napětí po roce 1989, vystoupením z opozice a celkovým zblahobytněním. Jakým způsobem hledá smysl existence do budoucna, o tom bude řeč za týden.
