Rumunský překladatel Haška a Hrabala Jean Grosu říká: "Švejk nebyl žádný idiot!"

Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek a Jean Grosu. Slavní čeští autoři a jejich rumunský překladatel. Pětaosmdesátiletý Grosu obdržel minulý týden v Bukurešti od českého premiéra cenu "Artis bohemiae amicis" za zásluhy o české slovesné umění. Herbert Brynda při této příležitosti natočil s Jeanem Grosou rozhovor o české literatuře, Švejkovi, Hrabalovi, ale i o Baťovi a plánech do budoucna.

Rumunský překladatel Haška a Hrabala Jean Grosu říká: "Švejk nebyl žádný idiot!"

K češtině se Jean Grosu dostal v roce 1934, kdy do Československa přijel jako vítěz konkurzu, který vypsala firma Baťa. Ve Zlíně nastoupil do školy a jako vyučovací jazyk si překvapivě vybral češtinu, z níž do té doby znal jen pár slovíček. A pokud se - nyní vážený - překladatel k češtině dostal díky Baťovi, k české literatuře ho přivedl typický jinošský zážitek. 28. října 1937 se spolužáky oddal alkoholu více než bylo zdrávo a v podvečer ho - bujaře zpívajícího - legitimovali četníci.

Vladimír Špidla a překladatel Jean Grosu (vpravo)

"Tak a oni se mě ptali, kdo jsem. "Jsem Rumun a chodím sem do školy," odpověděl jsem. A prý jak to, že umím tak dobře česky. Já se zeptal, jestli to je výsada jen Čechů mluvit česky. Říkali, že když se mnou půjdou do internátu, tak asi budu muset zpět domů, protože tam bylo přísně zakázáno pít. Jen sodovky. Tak mě vzali a uložili na lavičku v parku. Tam jsem usnul. Bylo 28. října. Začalo pršet. Pak mě při pochůzce našli už s horečkou a odvezli mě do nemocnice. A tam zjistili, že to je otrava alkoholem. Ale silná. Tak silná, že mě ani nemohli vzít krev. Takový mladý sympatický doktor přemýšlel, co se mnou, tak jsem si řekl o nějaké dobré čtení. A on mi druhý den přinesl Osudy dobrého vojáka Švejka. Tento den se mi stal osudným v nejlepším slova smyslu. V pokoji jsem byl sám a začal jsem to večer číst. Načež přišla sestra a řekla: "Zhasnout a spát!". A já se pořád řehtal. Další den přišla za tím doktorem a říkala mu, že neví, co se s tím mladým Rumunem stalo, že je jako vyléčený a že se celou noc smál. A on na to: "Tak jsme ho vyléčili"."

Z letmého setkání na nemocničním lůžku se nakonec stal vztah na celý život. Jean Grosu se rozhodl, že rumunské čtenáře, kteří před válkou znali snad jen Karla Čapka a Františka Langera, seznámí s českou literaturou obšírněji. A začal hned po válce se svým oblíbeným Švejkem:

"A proč jsem chtěl mermomocí překládat Švejka? U nás před válkou vyšla ukázka, asi osmina této knížky, pod názvem Trampoty idiota. Já si na to vzpomněl a řekl si: "Vždyť Švejk není žádný idiot. Nebyl, není a nebude. To je urážka české národa a českého autora." Tak jsem ho nakonec přeložil celého. Ale s překladem jsem začal už v pěta-šestačtyřicátém Jana Drdu, Marii Majerovou, Němcovou, Kunderu, Otčenáška, Jiřího Marka a tak dále. Je jich spousta."

Českých titulů, včetně divadelních dramatizací, přeložil Jean Grosu do dnešní doby přes sto. Mimo to překládá i ze slovenštiny, francouzštiny a němčiny. České překlady - dnes především Hrabala - ale zůstávají na prvním místě.

"Já furt něco dělám, ale jsem pověrčivý, nerad o tom mluvím. Ale mám už dalšího Kunderu v knihkupectví, ještě jsem to ale neviděl, nedostal jsem autorské výtisky. A také vyjde ještě další Hrabal a chci v tom pokračovat, protože to byl skutečně takový milý podivín, jakého jsem v životě neviděl. Chodíval jsem za ním ke Zlatému tygrovi, znáte to tam? Já jsem se ho ze začátku bál, skutečně. Ale prosil jsem jeho srbského překladatele, aby mu řekl, že bych ho strašně rád, protože jsem jeho knížky četl, překládal. A když mu řekl, že jsem překládal Švejka, tak řekl: "Ať přijde, to je můj člověk". A ten srbský překladatel Milan Čolić mi říkal, abych dával pozor, když za ním půjdu do hospody, že tam určitě s někým bude sedět a že uvidím, jak bude reagovat. "Když se bude tvářit nepřívětivě, tak si dej pivo a vypadni," řekl. A když jsem za ním přišel, tak Hrabal zvolal: "Pojď sem ty kluku jeden," a těm svým kumpánům, takovým prostým lidem, se kterými se normálně bavil, řekl: "Teď mám vzácného hosta!". A na místě jsme spolu udělali seznam výboru jeho povídek. On souhlasil s názvem, který jsem vymyslel...Náš zázrak vezdejší. A pod tímto názvem jsme to vydali."

Šestnáctého března Jean Grosu z rukou českého premiéra Vladimíra Špidly obdržel cenu "Artis Bohemiae Amicis", která ovšem nebyla zdaleka první:

"Dostal jsem cenu Československého svazu spisovatelů, ještě od pana Goldstückera v roce 1968, během Pražského jara. To jste ještě nebyli na světě. Na to jsem byl náležitě hrdý. On pak bohužel musel do Anglie, protože byl nežádoucí. Já jsem byl také čtyři roky mimo, protože jsem přeložil Kunderu. V roce 1975 přišel předseda Svazu československých spisovatelů Jan Kozák a já mu řekl: "Podívejte se, když mě nedovolíte toho Kunderu, nic jiného dělat nebudu." A on, že prý uvidí, co a jak. Nepovolili. Až pak jsem zjistil, že mi udělilo cenu také ministerstvo kultury, pak jsem dostal také Prix Bohemica, to bylo v roce 1999. Teď tohle, ale ještě něco jsem dostal... Aha, od společnosti pro mezinárodní styky v roce 1991 a také medaili Karla Čapka. A také od Slováků jsem dostal ceny,"

říká oceněný rumunský překladatel Jean Grosu.