Česko, svět a Evropa. Díl šestý: česko-španělské vztahy III.
V Historických obzorech pokračujeme česko-španělskými vztahy. V poslední části se budeme věnovat poválečným kontaktům mezi oběma zeměmi.
"Jednak Československo patřilo k těm mála zemím, jednalo se jen o východoevropské a latinskoamerické země, které uznaly španělskou republikánskou vládu v exilu. Tato vláda se utvořila v roce 1945 na základě diskuse o španělské otázce na Postupimské konferenci a s touto konferencí spojovala značné iluze. Nakonec studená válka rozhodla, že byly naděje španělského exilu nakonec zmařeny a i západní mocnosti skončily s ostrakizací Frankova Španělska, které bylo postupně integrováno do západoevropského společenství. Byla to zkrátka studená válka. Tím pádem byla otázka republikánského exilu hozena přes palubu, takže v podstatě od roku 1949/50 jsou vztahy zmraženy až skončily v polozapomenutí až zapomenutí."
Z poválečných let pak vynikla jedna kulturní akce, která natrvalo ovlivnila české a slovenské kulturní dění.
"Byla to výstava, jejímž duchovním otcem byl tehdejší československý velvyslanec ve Francii Adolf Hoffmeister, španělských malířů, která uskutečnila v roce 1946 tady v Praze a kde byli představeni španělští protagonisté moderní světové malby, ať již to byl Joan Miró, Pablo Picasso, Dominguez a řada dalších. Až na Pabla Picassa všichni tito autoři přijeli do Prahy, většinou se jednalo o republikánský exil, o lidi, kteří žili ve Francii a odmítali kontakty s frankistickým Španělskem, a byli představeni a přijati prezidentem Edvardem Benešem. Byla to skutečně velkolepá kulturní akce a je nutné říci, že to mělo i politický náboj, protože se zde konkrétně československá veřejnost mohla seznámit se skutečně moderním kumštem v čase, kdy začal neblaze působit a prosakovat socialistický realismus, tedy ten ustrnulý konzervativismus výtvarného umění, jak byl prezentován třeba sovětskými díly, která také v tomto čase začala přicházet do našich výstavních síní. A tento socialistický realismus byl konfrontován se skutečně moderním kumštem. To byla skutečně velká kulturní událost druhé poloviny 40. let,"
připomíná profesor pražské Filozofické fakulty Vladimír Nálevka.
Československo se po roce 1948 také načas stalo centrem komunistického španělského exilu. Poté, co byli komunisté vyhnáni z francouzské Ramadierovy vlády, přišla do Československa řada čelných španělských komunistů, která až doposud působila v exilu ve Francii.
"Přichází například legendární velitel 5.pluku, jsou zde další generálové jako Modesto nebo Antonio Cordón. Antonio Cordón se pak stane na dlouhá léta profesorem španělského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a svým způsobem pomáhá rozvíjet českou hispanistiku. Dokonce sem přicházejí i další skupiny španělských emigrantů, především z Alžíru, kde v roce 1954 začíná konflikt a dokonce zde byla i určitá iluze, která ovšem vzala brzy za své, že by podobně jako s řeckou emigrací, mohla i španělská emigrace v podstatě osídlit některé oblasti v pohraničí, které byly uprázdněné po odsunu německého obyvatelstva. Zatímco Řekové - alespoň zčásti - se usadili na severní Moravě nebo v oblasti žatecka, tak pokus o nějaké delší usazení španělského exilu ztroskotal a v polovině padesátých let a zejména po prvním tání po XX. sjezdu KSSS, se Španělé většinou vrátili, buď do Francie nebo putovali dále do zemí Latinské Ameriky, kde pak v podstatě ve druhé a třetí generaci splývali s tamním obyvatelstvem."
Přestože oficiální kontakty s frankistickým Španělskem neexistovaly, došlo na přelomu 50. a 60. let k tajným obchodním kontaktům, vzhledem k tomu, že obě země měly zájem o specifické komodity, pro Československo to byly drahé kovy, a Španělsko zase mělo zájem především o sklo, porcelán a chemické výrobky.
"Takže dochází k tajným jednáním a v podstatě k obchodům přes třetí země a tyto kontakty jsou pak legalizovány v 60. letech na bázi obchodních komor, kdy vznikla vlastně už oficiálně společná československo-španělská obchodní komora, která de facto do jisté míry suplovala neexistující diplomatické vztahy. Nedávno jsem byl v Madridu, kde jsem hovořil s jedním španělským profesorem, který vzpomínal na svou první návštěvu Československa, a to na počátku 60. let, tedy ještě za frankistického režimu a při neexistenci diplomatických vztahů, a říkal mi, že naprosto bez problémů dostal vízum na československé obchodní komoře v Madridu. K obnovení vztahů mezi Československem a Španělskem dochází až po roce 1975, to znamená po smrti Franka, po obnovení monarchie - ve smyslu po nastoupení Juana Carlose na trůn - a po zahájení onoho demokratického procesu, který sebou přinesl celkovou proměnu španělského režimu."
Po roce 1989 se objevuje nový fenomén ve vzájemných československo-španělských vztazích, totiž turistika. Češi a Slováci, kteří se až dosud jezdili rekreovat k Černému nebo Jaderskému moři, objevili španělská přímořská letoviska a začali je masově navštěvovat a také Praha se pro Španěly stala lákavým místem k poznávání i k odpočinku.
