Je konec totalitarismu koncem historie?

Čeští politici a publicisté používají v posledních téměř patnácti letech ve spojení s komunistickým režimem často termín totalitarismus. A srovnávají přitom tento totalitarismus s nacismem a fašismem. Je tato paralela vůbec možná? Kdy a v jaké souvislosti se tento termín poprvé objevil a jak se vyvíjel? Více se dovíte v historických obzorech...

Je konec totalitarismu koncem historie?

Politologa Iva Budila ze Západočeské univerzity v Plzni jsem se úvodem zeptal, kdy a kde termín totalitarismus vznikl:

"Pokud se historici nemýlí, tak poprvé začali termín totalitní a totalitarismus používat italští novináři krátce po nástupu Mussoliniho k moci, jako nástroj kritiky tehdejšího fašistického režimu. Byl to tedy nástroj kritiky, byl to kritický, polemizující nástroj. Je pravda, že poměrně záhy, pravděpodobně už od roku 1925, si Mussolini tento termín oblíbil a začal ho používat pro vlastní ideologické a propagandistické cíle. Čili kořeny toho pojmu jsou v Itálii, byť Itálie jako taková, italský fašistický režim, nebyl zrovna důsledně totalitní."

Docent Budil vymezuje "zlatý věk" totalitarismu obdobím 1922-1953, do něhož spadají všechny tři režimy, které se obecně za totalitní označují. Vývoj používání termínu totalitarismu však nebyl lineární a prodělal řadu výkyvů.

"Ten termín byl postupně rozšířen, teď už v kritickém slova smyslu, na stalinský Sovětský svaz a na nacistické Německo, byť třeba Hitler nebo Goebbles tento pojem ve svých projevech používali často i v pozitivním smyslu. V každém případě se zhroucením nacistického Německa a italského fašismu zde zůstal pouze Sovětský svaz. Ten termín byl rehabilitován a začíná zlatý věk ne už samotného totalitarismu, protože vlastně přežil jen jeho jeden typ, jeho komunistická verze, ale začíná rozkvět teoretických děl o totalitarismu. Vycházejí knihy Hannah Arendtové, Raymonda Arona, Zbigniewa Brzezinského a řady dalších, a z pojmu totalitarismus se stává důležitý politologický a filozofický koncept. To trvá přibližně do šedesátých let, kdy začíná být ten pojem relativizován, začíná být poukazováno na to, že je v zásadě ahistorický, že nebere v potaz vývoj sovětského režimu, v sedmdesátých letech se navíc ve Spojených státech začal popírat totalitní charakter sovětského režimu. Paradoxně v roce 1989 používal v západní politologii termín totalitarismus už málokdo. Teprve v devadesátých letech dochází - pod vlivem středoevropských a východoevropských autorů - k jeho určité renesanci,"

říká docent Budil ze Západočeské univerzity v Plzni, a dodává:

"I když existují desítky a desítky různých výkladů a interpretací, tak můžeme pojímat totalitarismus de facto ve dvou podobách. Především je totalitarismus velké zbytnění politické moci. Je to politická moc, která si osvojuje celého člověka, která proniká do veškeré každodennosti, do všech aspektů lidské existence. Je to hypertrofie totalitní moci. Některým autorům toto vymezení stačí a říkají, že to je klasická antická tyrannis, klasická antická despocie, která se díky technickému pokroku zmocnila různých manipulativních, technických, mediálních, represivních prostředků a podobně. To je klasická tyranida plus moderní technologie. Domnívám se ale, že toto nestačí, že nástup totalitarismu můžeme především spojit s krizí modernity. S okamžikem, kdy moderní společnost v zásadě zbavila svět tradičního náboženského významu, vzniklo určité sémantické, ideologické, hodnotové vakuum a do tohoto vakua s velkou razancí pronikla nová neobyčejně destruktivní imaginace, která sledovala primární cíl: totální rekonstrukci, totální přeměnu stávajícího světa. Takže můžeme v pozadí cítit hluboký náboženský smysl totalitarismu, který ale na sebe vzal šat velmi destruktivní, velmi agresivní moderní imaginace."

Přestože totalitarismus vykazuje vnitřně i vnějškově náboženské znaky, nebylo by podle Iva Budila dobré se domnívat, že protijedem by mohlo být samotné náboženství:

"To je paradox. V okamžiku, kdy řekneme, že náboženství je lékem, že náboženství je nástrojem proti totalitarismu, tak částečně sami činíme to náboženství totalitním. To se například stalo francouzským kritikům Francouzské revoluce, katolíkům, kteří mobilizovali katolicismus proti Francouzské revoluci, aby nakonec zjistili, že z katolicismu vytvářejí jakéhosi totalitního dvojníka Francouzské revoluce. Takže to paradoxně nelze udělat voluntaristicky. To náboženství musí zrát přirozeně. Odrážet staletou zkušenost, vycházet z lokálních komunit, pokud možno nepříliš intelektuálních, musí to být zkrátka žitá zkušenost zespodu."

Americký politolog Francis Fukuyama přišel počátkem devadesátých let s často diskutovanou tezí o konci historie, tedy konci ideologií a vítězství jednoho paradigmatu, kterému nejčastěji říkáme liberální demokracie. Podle Iva Budila byl Fukuyama z krátkodobého hlediska možná příliš optimistický, z dlouhodobého však zřejmě nikoliv:

"Možná se pohyboval v příliš blízké perspektivě. Z dlouhodobého hlediska myslím, že na Fukuyamových představách něco bude. Že v zásadě modernita, se svou agresivní technologií, životním stylem a podobně, opravdu celosvětově rozbíjí tradiční sociální struktury, jedince atomizuje a činí z něj jedince, který hledá uspokojení v demokratickém řádu, nebo pro kterého demokratické uznání představuje jedinou sociální alternativu, protože návrat zpět k tradičním hodnotám není možný. Tento vývoj viděl podle mého Fukuyama správně, i když to není Fukuyamův pohled. Podobná proroctví nebo vize se objevovaly už na přelomu 18. a 19. století. Náznak máme kupříkladu už u Montesquieuho a podobně. V zásadě tedy Fukuyama logicky opakuje určitou tradiční liberální vizi, která pravděpodobně po mnohých střetech, konfliktech a ústupech - bude to trvat ještě mnoho generací - patrně najde naplnění,"

uzavírá optimisticky politolog Ivo Budil.