Výstava Za svobodu! připomíná procesy padesátých let i roky normalizace

U příležitosti výročí pádu komunismu v bývalém Československu byla uspořádána řada výstav. Lidé se tak mohli vrátit o dvacet let zpět a vzpomínat na dobu před revolucí i na bouřlivé dny konce roku 1989. Jednu z výstav připravilo i Národní muzeum - její název je prostý - Za svobodu!

Výstava Za svobodu! je od 17. listopadu k vidění v nové budově Národního muzea, tedy tam, kde kdysi sídlilo federální shromáždění a později i Radio Svobodná Evropa. Připomněl to i ředitel muzea Michal Lukeš.

"Nacházíme se v bývalém československém federálním shromáždění, konkrétně v bývalém sále Sněmovny lidu, tedy v místech, kudy do slova a do písmene kráčely dějiny. Tento sál se na dlouhá léta stal symbolem normalizace a mnoho let se v něm parodovala demokracie a probíhala hra na parlamentní demokracii. Jsme v místě, kde dlouho vládla lež a pokrytectví, aby se pak vše změnilo v listopadových dnech 1989 a následně do tohoto sálu vtrhla nová doba, nové naděje, nové myšlenky a také budování nové demokracie."

Výstava zachycuje léta totality především z pohledu oficiální propagandy a šíření nezávislých informací. Nechybí politické procesy padesátých let i "šedivá" doba normalizace. Pozornost je samozřejmě věnována i vysílání Radia Svobodná Evropa.

Takto hovořil v roce 1951 v první hodině vysílání rádia Ferdinand Peroutka.

"Pravda, oni dále budou mít všechny zbraně a všechny druhy policie a my budeme mít jen prostředek slova. Ale i když všechna hmotná přesila je na jejich straně, přece jsou neklidní. Neboť, jakkoliv jsou zaslepení, nemohou nevědět, že si počínají proti přirozenosti národa a proti samé přirozenosti lidské. To je vždy riskantní podnik. Ale s námi zde v exilu je celá československá tradice, ten starý způsob, jak český a slovenský člověk vždy cítil a myslil. Nuže, jen tedy nechte soutěžit naše pouhé slovo s jejich násilím."

Právě třeba části vysílání Svobodné Evropy si mohou návštěvníci na výstavě poslechnout. Najdou na ní i propagační letáky, kleště na ostnatý drát nebo ohrádku, za níž před soudem stanula Milada Horáková a další obžalovaní v politických procesech.

Jednoho z autorů výstavy, historika Prokopa Tomka požádala o rozhovor Milena Štráfeldová.

Kdybyste mohl v krátkosti charakterizovat výstavu, co vlastně ukazuje?

"Ukazuje dobu čtyřiceti let zejména v obrazu médií. Jak svobodná informace i propaganda ovládala a ovlivňovala občana Československa. Ukazuje tvrdý počátek, procesy padesátých let a propagandu, která je provázela, jde přes rok 68, takovou slepou uličku do normalizace, kdy se ten prostor svobodné informace a iniciativy čím dál více otevírá až se přichází do listopadu 89, do svobody. Tohle je ta základní myšlenka té výstavy."

Jakými exponáty se podaří přiblížit to šíření svobodné informace do Československa?

"Co se týká přímo té svobodné informace se, tak v padesátých letech jsou takové nóvum letáky Svobodné Evropy. To je věc, která není příliš známá. Je tam jeden originál a dvě kopie balónů, které přenášely ty letáky přes hranice. Těch letáků bylo několik milionů, bylo to v letech 52-56 a vydávala je zejména Svobodná Evropa. Mělo to formu téměř periodika, novin, které přinášely informace ze světa i určité rady, jak se chovat v režimu. To myslím, že je hodně zajímavé. Jinak to samozřejmě přibližuje počátky Svobodné Evropy, padesátá léta. V těch sedmdesátých a osmdesátých letech věnujeme třeba dost prostoru samizdatu, tzn. výrobě vlastních tiskovin, vlastních novin a časopisů, tak pašování exilových knih do Československa. Je tam třeba taková zajímavost, je tam šablona dutiny v kufru osobního auta, ve které se pašovaly tiskoviny ze Západu. Ta šablona sloužila k vytvoření optimálního množství nákladu, knih a časopisů, které se pak ukryly v autě a provezly se do Československa. Jsou tam přístroje pro výrobu samizdatu atd. Pak je tam i hodně unikátní věc a to jsou telefonáty z Československa, jsou to přepisy dochovaných audiokazet, na kterých Václav Havel, Petr Uhl, Petr Pospíchal a další posílají informace o dění v Československu - kdo byl zatčen, jaké byly průběhy demonstrací, jaké jsou nové plány, prohlášení občanských iniciativ apod. Tento materiál nebyl nikdy zveřejněn a ve sluchátkách si ho mohou návštěvníci výstavy poslechnout. Takto se tedy šířily informace a ukazuje se i to, jak se zahraničí přibližovalo k Československu, jak zejména pomocí telefonního připojení ty hranice v osmdesátých letech pomalu mizely."

Vy jste už trochu zmínil, že ten komunismus, totalitní režim v Československu nepadl sám od sebe. Jako historici jak vidíte tu současnou debatu - to, že na jedné straně komunismus byl shnilý režim, který se zhroutil a nedržel a na druhé straně role osobností nebo hnutí, která napomáhala k jeho pádu?

"Rozhodně to nejde oddělovat, jsou to určité faktory, které vytvářejí celkový obraz, celkovou realitu. Byla důležitá zahraniční politika Západu, ale bez iniciativy v listopadu 89, bez toho, že by lidé vyšli do ulic, že by si o tu svobodu řekli, tak by to taky nešlo. Osobnosti typu Václava Havla byly samozřejmě nenahraditelné. Nelze říct, že by něco nebyla pravda nebo něco nehrálo roli, všechno dohromady to vytvářelo nějaký obraz."

Jak v tomhle vidíte roli exilu?

"Samozřejmě role exilu byla hodně důležitá až v těch sedmdesátých a osmdesátých letech. Ten poúnorový exil nakonec, protože nedošlo k násilnému převratu a nemohlo k němu dojít, tak ten ty svoje prostředky a svoje vize vyčerpal. Ale třeba lidé jako Karel Schwarzenberg nebo Vilém Prečan, kteří sem posílali literaturu, udržovali kontakty mezi exilem a domovem, posílali sem psací stroje, počítače, kopírky atd., které pomáhaly zdejším lidem rozšiřovat svobodné informace, tak na tom vidět, že exil měl zejména pak v těch osmdesátých letech ohromný význam."

Na výstavě spolupracovalo Národní muzeum s Vojenským historickým ústavem, Senátem, Rádiem Svobodná Evropa, Slovenským institutem a lotyšským velvyslanectvím. Výstavu totiž doplňuje i expozice Ohlasy Pražského jara a Charty 77 v Lotyšsku/Pobaltí.