Štěpánka Hilgertová: "To, že mě trénuje manžel, je jediná možnost, jak u sportu zůstat tak dlouho"
Štěpánka Hilgertová si ze všech svých sportovních úspěchů ve vodním slalomu nejvíc cení čtyř zlatých medailí - dvou z olympiády a dvou z mistrovství světa. Českou královnu divoké vody jsme zpovídali ve sportovní rubrice před čtrnácti dny. Mluvili jsme o jejích sportovních začátcích a o cestě za úspěchem. Tentokrát prozradí Štěpánka Hilgertová mimo jiné něco o svém rodinném zázemí.
"Myslím, že výhody převažují. Hlavně si dost dobře ani neumím představit, že by mě trénoval někdo jiný, protože na tréninku, na soustředěních, na závodech člověk tráví hodně času, a kdybych měla rodinu doma, tak bych jednoznačně měla pocit, že je zanedbávám, že spolu nejsme tak, jak bychom měli být. Takže bych buď rodinu mít nemohla, nebo bych už asi nejezdila. To, že mě trénuje manžel, je vlastně jediná možnost, jak se sportu dlouhodobě věnovat. Nevýhody to samozřejmě také má, protože člověk by se potřeboval občas odreagovat, přijít na jiné myšlenky, do jiného prostředí... Když se oba dva zabýváme pořád stejnými starostmi, tak se z toho těžko vytrhneme, ale zase máme víc času si spoustu věcí z tréninku ještě doma probrat nebo právě si s odstupem času o nich popovídat. Tuhle příležitost zase trenér se závodníkem, kteří se hned po tréninku rozejdou, nemají. Každopádně je to tak, že jsem spokojená s tím, jak to je."
Zrazujete někdy svého osmnáctiletého syna od vodního slalomu?
"Nezrazuji, myslím, že je už dost velký, aby dokázal sám posoudit, co chce. Myslím, že toho zažil s námi už hodně, ví a vidí, že je to sport hezký, těžký a že se toho úspěchu také třeba dosáhnout nemusí. Ale mně se na tom sportu mimo jiné líbí i to, že je při něm docela příjemná atmosféra a ten, kdo nejezdí úplně na nejvyšší úrovni, nemusí ještě s tímto sportem skončit, pořád chodí do loděnice, chodí trénovat, potkáváme se na závodech, nikdo se na něj nedívá skrz prsty ve stylu Tobě to nejde, proč už dávno neskončíš... Do party jsou přijímáni i lidé, kterým to úplně nejde, nejsou třeba nejtalentovanější, ale zase jsou fajn, je s nimi legrace a myslím si, že jsme tolerantní a že se mezi námi může cítit dobře, ať už se mu bude dařit, nebo ne. Nemám důvod ho zrazovat a myslím, že také on to takhle vidí. Přestože je hodně ctižádostivý, tak už také zažil pár neúspěchů a kamarádi ze sportu, které má okolo sebe, myslím přispěli k tomu, že se s neúspěchy relativně dobře vyrovnal. Jsem přesvědčená, že to mezi námi na loděnici není špatné."
Myslíte, že vodní slalomářka musí být tak trochu mužatka?
"To je obecný názor na sportovkyně, ale snad se pomaličku mění. Trošičku jsem měla ten pocit u vysloveně silových sportů, ale teď naše sportovkyně - třeba diskařka Věra Pospíšilová-Cechlová nebo oštěpařka Nikola Brejchová - ukazují, že jsou to krásné holky, že nemusí mít jenom samé svaly. Těžko říct, co je typicky ženská psychika a typicky mužská psychika, vždycky se to trošku prolíná a samozřejmě v našem sportu jde o to nemít strach. Pokud bychom řekli Ano, obavy jsou typicky ženská vlastnost, tak potom by to holky dělat nemohly, ale myslím, že je spousta holek, které se věnují podobným sportům. Upřímně řečeno bych se daleko víc bála při cvičení na kladině, než se bojím na divoké vodě, a přitom gymnastika je považována za typicky ženský sport a na kladině cvičí jenom holky... To se prostě takhle nedá brát."
Už se ve vrcholovém sportu pohybujete hodně dlouho. Myslíte si, že se vodní slalom za tu dobu nějak změnil?
"Hodně. Když jsem začínala, tak to nebyl olympijský sport. Jezdilo se na mistrovství světa, tehdy jednou za dva roky, ale v podstatě to byla, i když se to tak nedá říct úplně, v něčem trochu rekreační záležitost. Bylo málo mezinárodních závodů, po závodech se jezdilo se stanem a s konzervami a o vrcholové úrovni se ani moc mluvit nedalo, i když tehdy existovali určité úlevy ve studiu nebo úlevy v zaměstnání. Podpora pro ty nejlepší reprezentanty byla vždycky, ale byli jsme hodně malý sport. To, že jsme se dostali na program olympijských her byla radikální změna a najednou byla šance bydlet v hotelu nebo aspoň v nějaké ubytovně pod střechou a tu a tam třeba i letět na nějaké závody... Tím, že hned na té první olympiádě v Barceloně přišly poměrně výrazné úspěchy, ten sport velice rychle vyrostl a myslím, že je to dobře. Jediné, co mu malinko přes všechny ty úspěchy pořád chybí, je zájem sponzorů. Je to asi tím, že se v médiích objevuje právě jenom s olympiádou, jednou za čtyři roky ho v té televizi vidíte, ale jinak jsou tam šoty o délce tří až pěti vteřin a kolikrát i rok staré. Nechci tvrdit, že vodní slalom se může dostat na úroveň fotbalu, hokeje nebo atletiky, to určitě ne, ale myslím, že sledovanost olympijských závodů v televizi by měla přesvědčit, že by stálo za to vysílat i mistrovství světa a jiné velké závody, že tam je co vidět a že čeští vodáci, ať už se jim daří nebo ne, většinou nějakou medaili přivezou."
Kdy jste si v životě řekla To se mi opravdu povedlo, na to jsem pyšná?
"Nemám jeden 'nej moment', na který bych za každou cenu určitě chtěla vzpomínat, spíš mám spoustu příjemných zážitků, ať už souvisejících s úspěchy ve sportu nebo s tím, že máme hezké vztahy s celou naší širší rodinou a rádi se setkáváme při všech možných oslavách i jiných příležitostech. Ale to není přece jenom moje zásluha. Já jsem spíš ráda, že to okolo sebe takhle mám..."
