Mrznoucí mrholení - poezie let sedmdesátých
Ludvík Kundera patří ke klasikům české moderní poezie. Píše také divadelní a rozhlasové hry, překládá z němčiny, píše i odborná pojednání o literatuře. To vše shrnuje souborná osmnáctisvazková edice, která postupně vychází v nakladatelství Atlantis. Dnes čtyřiaosmdesátiletý autor žije v Kunštátu u Brna. Vilém Faltýnek s ním hovořil nejen o nové knize, ale také o zálibě v čajích.
V těchto dnech se na trhu objevil desátý z 18ti svazků Kunderova souborného díla. V budově památníku Jiřího Mahena, kde zasedala Společnost Jiřího Mahena, jejímž je Ludvík Kundera předsedou, ve starobylé atmosféře knihovny tohoto předválečného brněnského spisovatele, se Kundery ptám, zda editorem sebraného díla je on osobně.
"Ano, ano. Já ještě žuju, takže mohu být editorem, ale myslím, že striktní literární historici jsou toho názoru, že by to měl dělat někdo jiný, jenomže...
Podle jakého klíče jste svou tvorbu pro vydání rozvrhoval?
"Tak to bylo dost obtížné, poněvadž jsem psavec v mnoha kategoriích. Zprvu to byl takový experiment, abstraktní pokus, protože jsem moc nevěřil, že se to rozběhne. Rozběhlo se to kupodivu v Prachaticích, kde vydali svazek I. a IV. Pak tam to nakladatelství ztroskotalo, ne tedy kvůli těm mým knížkám, ale vůbec, asi kvůli přílišné velkorysosti majitele. Pak jsem měl to štěstí, že se mne do slova a do písmene ujalo nakladatelství Atlantis.
Já jsem si řekl, že za jádro považuji poezii, takže to zabralo čtyři svazky. Čistá próza, to je jediný svazek, pak dramatické práce, těch bylo poměrně dost, jak pro divadlo, pro rozhlas, pro televizi - ty zabraly dva velmi tlusté svazky. No a potom jsou některé mé monografické zájmy: Halas, dadaismus, expresionismus."
Teď právě vyšlo Mrznoucí mrholení. To je poezie, jeden z těch svazků věnovaných poezii. Které období zahrnuje?
"To jsou 70. léta, nejčernější doba mého života. Taky nejdrsnější. Myslím, že vůbec i v dějinách... to je hanebné desetiletí! V 80. letech se to nějak rozdrolovalo, už to nebylo tak křiklavé."
Myslíte, že to byla doba černější než 50. léta?
"Ano, v 50. letech se samozřejmě popravovalo, ale černější byla v tom smyslu, že když se někdo z nějrůznějších příčin znelíbil, tak nebyl postižen sám, byla postižena rodina, a šlo to dokonce ještě dál, rodina z druhého, třetího kolena. Dalo by se říct, že se likvidovalo v počtu přes milión."
V Mahenově památníku byla minulý týden představena kniha Kunderovy poezie Mrznoucí mrholení. promluvil literární vědec Jiří Rambousek. Mimo jiné charakterizoval Kunderovu poezii.
"Jeho veršová tvorba má mnoho poloh a charakterizovat Kunderu básníka není snadné, i když některé základní rysy, tahy zůstávají. Trvalým znakem myslím je ten surrealistický prazáklad, básník se stále zabývá interpretací snu, využívá imaginativnosti surrealismu. Ovládá i moderní volný verš, prozaizovaný, dokumentární záznam vycházející ze vzpomínek nebo z nějakého zážitku. Skvělé jsou jeho experimenty s češtinou. Celá sbírka Pády využívá genitivu, nominativu až po instrumentál a na všechny pády je tu několik básní."
Mnohé básně a sbírky vycházejí nyní v souborném díle vlastně poprvé. Mezi nimi i tématická antologie Piju čaj. Mohl by Ludvík Kundera vysvětlit, odkud pochází jeho pověstná záliba v čajích?
"To možná vysvětlit můžu. Protože kamarádi začínali kouřit, já jsem hledal - od dávných dob jsem víceméně noční pracovník - nějaký doping, a tím se stal velice brzy čaj. Samozřejmě ty ranné čaje, to bylo všelijaké. I v rajchu když jsem byl.
Čaj je ta pravá věc, která mě za dlouhých nocí drží v bystrosti. No a zdokonaloval jsem se. V 50. a 60. letech se to těžko shánělo. Když jsem se dostal do ciziny, což bylo v 60. letech možné, tak to samozřejmě, ve Vídni a v Berlíně člověk nakoupil zázraky, jenomže to dlouho nevystačilo a to, co se u nás prodávalo v takzvaném Tuzexu, bylo slušné, ale ve srovnání s těmi špičkami to byl průměr. Samozřejmě dneska je možné všecko, dnes se to dostane všude ve velké kvalitě, ale tehdy to bylo výlučné.
Já si nejvíc cením tohoto: záliba v čajích je záliba ve svobodě a ve volbě. Kávu když si kdekdo dá, tak jakoukoliv, to se tam prskne a je káva. Ale než já si dám ráno první čaj, tak chvíli uvažuju, jestli si mám dát Jávu (já teď velice miluji jávské čaje) nebo klasický ranní čaj Assam, nebo jestli mám zůstat u té staré klasiky, nebo potom je nový čaj, kterému holdujeme Nilgiri, to je úplná kuriozita... Někteří přátelé už to vědí, tak si na mě s tím vzpomínají. Já považuju čaj za povzbuzení k jakési meditaci. Toho slova málo používám, ale je to asi tak. Je to dlůležité dát s v pravou chvíli ten pravý nápoj."
