Kniha Lidové zvyky přináší obsáhlý přehled lidových tradic v českých zemích
Právě probíhá masopust, a pokud nemáte možnost se přímo zúčastnit masopustního veselí a průvodů maškar, můžete si o nich alespoň přečíst v nové knize o lidových tradicích. Do Knihovničky Radia Praha ji zařadila Milena Štráfeldová:
Na Boží narození o bleší převalení. Na Nový rok o slepičí krok, na Hromnice o hodinu více... - těmito pranostikami začíná nová kniha Lidové zvyky, kterou krátce před Vánocemi vydalo nakladatelství Lidové noviny. Její autorkou je ředitelka Národopisného muzea v Praze Jiřina Langhammerová. Více než třísetstránková kniha je výsledkem mnohaletého výzkumu lidových zvyků, kterému se tato významná etnoložka věnuje. V knize zachytila hlavní svátky a s nimi spojené lidové tradice v průběhu celého roku:
"To znamená, že jsme si pro to téma vybrali výroční zvyky od jara do zimy a v každé jednotlivé pasáži sledujeme ty zvyky, které mají největší váhu."
V její knize se tak dočteme o masopustních obchůzkách, velikonočním klapání, pálení čarodějnic, otvírání studánek, poutích i posvícení, o obyčejích, které provázely Advent, i o stavění vánočních betlémků a tříkrálovém koledování. Při sběru materiálu čerpala Jiřina Langhammerová ze všech oblastí České republiky, z Čech, Moravy i Slezska. Se svým synem Jakubem, který pro knihu zachytil lidové zvyky na fotografiích, projela všechny tradiční regiony, kde je folklorní dědictví dosud živé. Lidové tradice se však podle ní dochovaly skoro všude, i v Praze.
"Některé zvyky, které jsou dávno zasuté a už před sto lety se považovaly za hynoucí, třeba velikonoční klapání nebo obchůzka chlapců, se najdou třeba ve vesnicích těsně kolem Prahy."
Těžko by naopak jmenovala region, kde se žádné zvyky nedrží. Tradice takových svátků, jako jsou Vánoce nebo Velikonoce, máme podle Jiřiny Langhammerové uloženy hluboko v sobě, aniž to tušíme. Většina lidových zvyků má v sobě ještě předkřesťanské jádro, například masopust.
"Tam jsou skutečně prehistorické momenty, v té vazbě člověka, přírody, mýtu, které jsou dávno zasuté, ale v těch tradicích se mohou vyčíst."
To se projevuje například v masopustním průvodu, kde dosud chodí i řada tradičních zvířecích masek: medvěd, kobyla, někde nazývaná klibna, kozlík, brůna nebo strašidelně vyhlížející "charpa" z kožešin a zvířecích rohů. Vedle nich se objevují novější postavy jako žid, policajt nebo doktor, který účastníkům v průvodu dává "transfuze"červeného vína nebo slivovice. O masopustu píše Jiřina Langhammerová jako o čase veselosti, zábavy a bezstarostnosti, kdy výjimečně neplatily žádné předpisy. Mezi dvěma obdobímí půstu, Adventem a velikonočním postem, představuje masopust pravý opak, jakýsi antipůst. Je to období požitků a hodokvasů, vepřové pečeně a zlatavých koblih. A samozřejmě vzájemné pospolitosti:
Starobylost lidových zvyků je podle autorky dána tím, že původní rytmus svátků byl vázán na běh slunce a měl daleko blíže k přírodě. Určovaly ho slunovraty a rovnodennosti, a teprve později se na tyto tradice štěpovaly křesťanské legendy a svátky. Ke svátkům, kde se dochovalo snad nejvíce lidových tradic, patří Velikonoce s kraslicemi, řehtáním či klapáním a samozřejmě pomlázkou. Oslava velikonoc si přitom dnes podle Jiřiny Langhammerové nemusí uchovávat jen svou původní, rustikální podobu. Objevují se v ní i současné prvky:
"Před Velikonocemi se vynášely kdysi smrtky nebo se chodilo s lítečkem, s tím ozdobeným stromečkem. Tak to trvá v několika vesnicích na Moravě i v jižních Čechách. Ta děvčátka ale nejsou oblečena do krojů, ale do bundiček, a je to prostě jako v moderní výpravě. Přitom ale říkají ty tradiční říkanky. Jinak zase, třeba v Jízdě králů na Slovácku, je to naopak. Tam jsou mládenci nádherně vystrojeni se svými koni do tradiční krojové výpravy s květinami, a vykřikují říkání velice aktualizovaná. Stejně tak v masopustě, když se například pochovává onen masopust, basa nebo figurína, tak se jí vyčítá, co všechno se v té vesnici za rok stalo."
Knihu Lidové zvyky doprovázejí zhruba dvě stovky barevných i černobílých fotografií. Jejich autor Jakub Langhammer je vybíral z téměř patnácti tisíc snímků, které nafotil v uplynulých dvanácti letech.
"Pro oko, pro zážitek jsou samozřejmě nejzajímavější ty nejpestřejší zvyky, které jsou velice spontánní, ať jsou to třeba právě ty masopusty nebo zvyky, které se konají v tradičních oblastech. Na druhé straně otevřenost lidí, se kterou nás přijímali, způsobila, že prakticky se nedá mluvit o místě, kde by se nám nepracovalo dobře."
Během cest za lidovými tradicemi se seznámil jak s velice bujarými zvyky, jako jsou například masopustní obchůzky, tak s tradicemi velice komorními, často spojenými s křesťanskými svátky. Na jižní Moravě se například dosud drží adventní roráty:
Lidovým zvykem, který Jakuba Langhammera však nejvíce zaujal, bylo vodění Jidáše. Jde o obdobu tradičních velikonočních obchůzek. Jidáš je postava celá opletená slámou, která je na konci obchůzky spálena na hranici:
"Velice mocným dojmem na mne zapůsobil zvyk vodění Jidáše, o kterém jsem dlouho nevěděl, že existuje. Jde o velmi spontánní zvyk, omezený na několik malých vesnic, které se ovšem do něj zapojují celé. Je mimořádně zajímavý co do masek a pro mne to bylo jedno z největších a nejmilejších překvapení, která jsou potkal na Vysočině."
Dodržování lidových zvyků závisí na lidech, kteří je mají zakotvené v přirozených tradicích, dovedou jimi žít a nést je dál, píše Jiřina Langhammerová v závěru své knihy. Účast na takovém obřadu je nezapomenutelným zážitkem a nemusíme se strachovat, že obyčeje, které se nám dochovaly někdy i z dob vzdálených tisíce let, brzy vymizí. Podle autorky určitě přežijí nás i další generace.
