Sen Evy Erbenové
Eva Erbenová prožívala ve 30. letech minulého století krásné dětství, naneštěstí se ale narodila v židovské rodině. Jako tisíce jiných českých Židů ji proto za války čekal Terezín, koncentrační tábor v Osvětimi, pochod smrti, který přežila jen díky odvaze a obětavosti české rodiny z Postřekova... To vše zachytila ve své knize Sen. Více se už dozvíte v Knihovničce Radia Praha, kterou i tentokrát připravil Vilém Faltýnek.
Paní Erbenová, připomeňte úvodem, jak tahle knížka Sen vznikla.
"Ta knížka vznikla takovým divným způsobem. Bylo mi prostě smutno. Byla jsem v Izraeli, bylo strašný horko, vál chamsin, což je takový vítr z pouště, který vám přinese do pokoje trochu písku, těžký vzduch, takže se všechno musí zavřít, když chce člověk aspoň trochu dýchat. Tak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi měla ráda sluníčko, jaké bylo u nás za mého dětství počasí, a tak se mi nějak zastesklo, a jelikož máme v Izraeli dlouhé léto, byl čas o tom něco napsat..."
Část textu vyšla česky už v roce 1994 pod názvem Vyprávěj mámo, jak to bylo. Tuto nejstarší část knihy Sen inspirovaly besedy s dětmi ve školách.
"Děti mají tu knížku rády, je malá, stručná, nesentimentální a vypráví o holčičce, která prostě prožila tuhle dobu tím způsobem, jaké to bylo."
Kniha má tři zřetelné části: vzpomínky na dětství v Praze, vyprávění o Terezínském ghettu a Osvětimi, kde Eva Erbenová ztratila oba rodiče. Závěr tvoří odchod do Izraele.
Jak moc je pro vás ta druhá, bolestná část po tolika letech ještě živá?
"Je to určitá zkušenost. je to něco takového jako jít nedobrovolně do boje. A vy bojujete za svůj život...který je vám hrozně drahý... - a vyjdete z toho boje sice živ, ale hodně raněn... V určitém směru vás ty rány něco naučí. Váš život se po těch zkušenostech změní. Je to draze zaplacená zkušenost. - A alespoň za mou osobu, já jsem se nikdy nechtěla poddat, aby mi ta čtyři léta zničila celý život. Já jsem dlouho potlačovala tu bolest a chtěla jsem normální život, pro sebe, pro svou rodinu, smát se, netahat hrozně těžká zavazadla toho smutku s sebou. I když se to vracelo, v určitých okamžicích se to hodně ozývalo. Když byly svátky a neměli jsme babičku, chyběla nám rodina, a sousedi rodinu měli, protože neprožili holocaust. Člověk se s tím naučí žít, jako se naučíte žít se vším."
Na té knížce je pro mnoho některé čtenáře poutavá prostota vašeho vyprávění. Je v tom cítit skromnost, pokora.
"To je hezké, co mi říkáte. Já neumím jinak, já nejsem spisovatel. A to co povídám, to povídám tak nějak z hloubi mého já. A vlastně vypovídám v určitém směru svoji bolest, která se nedá povídat honosně, která má vždycky nějakou takovou sladkohořkou vůni. A prosté povídání je myslím mnohem lepší, než přikrášlování a vymýšlení. Protože tady si ani není co vymyslet, to je všechno dané."
Vy popisujete ty nejkaždodennější činnosti - a z nich povstává neuvěřitelná barevnost. To, o čem se obvykle nemluví, ty banality. Ale najednou člověk zjistí, že v nich to je.
"Protože život má pro mě ohromnou cenu. Právě proto, že mi tolikrát unikal a musel jsem ho tak držet, a že jsem prostě měla štěstí, že mi ten život zůstal. tyhle věci jsou prostě životně důležité. Já myslím, že radost ze života je prostě ta normální lidská přízemní radost. ne ty veliké cesty, ty drahokamy. To prostě není život, život, to je ta kytička, tráva, ptáček, který zpívá za oknem. A umět tohle vidět a těšit se z toho, já myslím, že to je dar boží. To může mít každý, na to nemusíte být bohatý. A těšit se ze života, je snad taky něco, co mě naučila ta těžká doba válečná..."
Na stole leží malá kniha, upravená graficky do podoby starého sešitu se štítkem. Je v ní obyčejné vyprávění pro malé i velké čtenáře o jedné hrůze 20. století a o síle tu hrůzu přežít.
