Nevyzkoušené cesty Divadla Na zábradlí

Neděle je světovým dnem divadla a v uplynulém týdnu se v českém divadle nešetřilo cenami. V úterý byli vyhlášeni vítězové ankety časopisu Svět a divadlo - získali ceny Alfréda Radoka - a v sobotu Herecká asociace udílela ceny Thálie. Přinášíme nyní rozhovor s ředitelskou Divadla Na zábradlí Doubravkou Svobodovou. Tato pražská scéna se nejen stala divadlem roku, ale zároveň byla odměněna i za inscenaci hry Ernsta Jandla Z cizoty.

"Vnímání divadelních inscenací a divadelní práce je veskrze subjektivní záležitost, speciálně u těch dobrých inscenací a dobrých divadel. A já myslím, že v současné době je v české republice iks divadel, která jsou srovnatelná v kvalitě a vždycky je to trošku štěstí, že je vybráno jedno z nich. Nás to samozřejmě těší, a z druhé strany je fakt, že to pak i zavazuje, že člověk má potom tendenci ten úspěch překročit, být ještě lepší - a někdy pak sází na jistotu. My se snažíme být divadlo, které nesází na jistotu, takže si to tady tak dva dny užijeme a pak se budeme snažit zapomenout, že jsme nějakou cenu dostali."

Jaký je současný umělecký profil vašeho divadla. Můžete přiblížit, na jaké divadlo se zaměřujete? Divadlo Na zábradlí prošlo v posledních letech určitou proměnou...

"No Divadlo Na zábradlí prošlo proměnou, ale vlastně od té doby, co jsem já tady, tj. nejdříve téměř sedm let s uměleckým šéfem Petrem Léblem, před dvěma lety sem už na stálo přišel režisér Jiří Pokorný, a tak jako s Petrem i s tímhle uměleckým vedením se snažíme navazovat na to, co předchůdci před námi tady udělali a jakým způsobem se to divadlo profilovalo a jakého vždy mělo diváka - tedy studentské a intelektuální publikum. A to je právě ta snaha vydávat se po nevyzkoušených cestách. Jak v podobě inscenací a v režijně dramaturgických výkladech klasiky, a to byl základní směr doby s Petrem Léblem, tak v uvádění nových her a na to je větší váha teď, v době Jiřího Pokorného a Ivany Slámové. Snad i proto, že Jiří Pokorný je sám autor. Takže se trochu vracíme k době Grossamann - Havel. Nechci nás srovnávat s nimi, ale je to vlastně stejné směřování a ta touha uvádět nové české i světové autory nevyzkoušené."

Divadlo ředitelky Doubravky Svobodové mělo i další želízka v ohni, uspělo s inscenací experimentálního textu Ernsta Jandla Z cizoty, který nastudoval režisér Jan Nebeský.

"Tam došlo k tak neuvěřitelné souhře dramaturgie, režiséra, herců, že ačkoli mám ředitelnu v prvním patře, tak to procházelo až sem nahoru. Tam se to sešlo. To je ta zvláštní alchymie. A sešlo se to i s divákem. A je zvláštní, ma jsme měli pocit, že to bude pro to intelektuální publikum, ale věkově, vzděláním i odkud ti lidé jsou, je to průřez a má ta inscenace své velké příznivce. A to nás překvapilo, protože to opravdu není lehké divadlo a divák musí přistoupit na určitou poetiku. Ale většinou po několika minutách to diváci přijmou. Je to samozřejmě zásluha režiséra a herců, především Aloise Švehlíka, který v tom je fenomenální."

Za tuto roli byl Švehlík nominován na cenu za mužský herecký výkon. Získal ji ale nakonec Boris Rösner za roli Harpagona v Moliérově Lakomci, kterou v režii Michala Dočekala vytvořil v pražském Národním divadle. Cenu za herecký výkon si odnesla Daniela Kolářová za roli matky ve hře Thomase Bernharda U cíle, kterou Arnošt Goldflam nastudoval v produkci Pražského komorního divadla v Divadle Komedie.