Nejdéle se v Ostravské operaci bojovalo o Hrabyň
"Ostrava musí být osvobozena za co nejmenších ztrát na průmyslu," prohlásil velitel 4. Ukrajinského frontu, pozdější maršál Jeremenko. Právě jeho vojska dostala za úkol provést obchvat ostravské průmyslové aglomerace a realizovat akci, kterou známe pod názvem Ostravská operace. Němci se však bránili s velkým nasazením, protože právě tam byly jejich poslední zbrojovky, které spojenci ještě neobsadili. Jednou z nejúporněji bráněných obcí byla Hrabyně, kam se nedávno vypravil Josef Kubeczka.
"Lidé ve vesnici to prožívali. Do poslední chvilky si mysleli, že se fronta bezprostředně Hrabyni vyhne, ovšem už v průběhu března německá armáda budovala poměrně propracovanou obranu terénu kolem obce. Potom v samotném dubnu, když už se fronta blížila z Polska, proudily do obce bojové jednotky, které obsazovaly téměř dům od domu a budovaly si tu pravou obranu. Od 16. dubna můžeme v kronikářských zápiscích zaznamenat, že dnes a denně lidé čelili nebezpečí dělostřeleckého útoku. Dopadaly pravidelně několikrát denně granáty na Hrabyň a intenzívně se bojovalo až do 27. dubna, kdy byla obec definitivně osvobozena."
"Prvně co bylo, tak začátkem dubna spadly první granáty do Hrabyně. To se ještě říkalo, že fronta je v Ratiboři. Z těch prvních granátů spadl jeden na hřbitov, jeden u dnešní hasičské zbrojnice a ještě tři spadly v Hrabyni, ale to už vám neřeknu kde. Ty dva si pamatuji, poněvadž tady jsem bydlel. A u hasičské zbrojnice byl zraněn kluk, co chodil s námi do školy, Feluš Krejčí, dostal střepinu. Ty dva si tedy pamatuji. Tímto se už tady v Hrabyni všechno začalo připravovat do sklepů, už se začalo balit. My jsme byli ve sklepě zhruba čtrnáct až sedmnáct dnů. Jako kluk jsem to prožíval. Když jsme utíkali s našeho sklepu do centra vesnice, tak u školy na nás volali Němci "halt". Přeběhli jsme přes cestu, a tam už na nás volali Rusové "stoj". Fronta prakticky byla přímo ve vesnici. Za chvíli ale byl klid, a už zase byli ve vesnici sami Němci."
Prostor náhorní planiny se německým jednotkám s použitím dělostřelectva velice dobře bránil, a proto, jak říká Petr Jordán, až mnohem později bylo možno k dobytí obce nasadit těžkou techniku a tanky.
Po nasazení tanků vzplála bitva o Hrabyň s velkou intenzitou. Lidé ve sklepech mnohdy trnuli hrůzou, což dokumentují poznámky paní Anny Kožané z té doby. Mimo jiné o tom, jak Němci podnikli útok proti celému řetězu ruských tanků.
"Nastal příšerný boj pancířů, jaký si člověk ani nedovede představit. Ohlušující rány protitankových děl, rytí granátů a štěkot tankových kulometů mísil se neustále s výbuchy bomb a min tak, že se lidem zdálo, že nastal již soudný den. Boj trval celé odpoledne, při němž Rusové několikrát couvli a vždy opět útočili."
"Jeden německý tank stal na hřbitově. Brat měl třináct roků, já jsem měl deset a mladší brat měl pět roků. Jednou byl klid, my jsme utekli ze sklepa a šli jsme se na ten tank podívat. Když se začalo střílet, my dva starší jsme utekli a toho malého jsme tam nechali. Německý voják ho pak přinesl do sklepa a řekl: "Berte si toho kluka, on nám skáče po tanku!" Už jsme prostě byli ostřílení hoši, už jsme se fronty tolik nebáli. Potom se ale stal malér. Dva kluci, jeden stejně starý jako já a druhý o tři roky mladší, našli německý handgranát. Takový ten útočný, s dřevěnou rukojetí. Posadili se a začali ho rozebírat. Když zatáhli za tu šňůrku, tak granát odjistili. Následná exploze je oba roztrhala. Potom jsme také dostali strach," vzpomíná pan Stanislav Exner.
Obecní kronika i vzpomínky dosud žijících pamětníků dokládají, že se němečtí vojáci snažili ušetřit životy obyvatel Hrabyně. Samotná obec však podle slov kronikáře Petra Jordána vzala za své.
Ztráty na německé straně nejsou podchyceny, protože vzhledem k velmi teplému počasí bylo nutné urychleně všechny padlé pohřbít do masových hrobů bez toho, že by někdo vedl jejich evidenci.
