Český krajan z Francie Leo Žalio bojoval u Dunkerque
Ve vysílání Radia Praha vám v těchto týdnech představujeme a budeme představovat jednotlivé pamětníky, kteří se před 60 lety v zahraničí účastnili osvobozování Československa. Jejich osudy mívají kořeny v krajanských kruzích zahraničních komunit. Tak je tomu i v případě dnešního bojovníka ze západní fronty Lea Žalia. Jeho vzpomínky zpracoval Vilém Faltýnek.
Kdo nikdy nebojoval, a takových je nás dnes naprostá většina, nikdy nepochopí, jaké to je být skutečně nasazen do bojové akce, ve které jde o život. Vzpomínky Lea Žalia na některé detalily mohou pocity bojovníka přiblížit.
Leo Žalio se narodil v jihozápadní Francie v městečku Vianne v roce 1923. Jak se vlastně jeho rodina do Francie dostala?
"Za prací. V roce 1921, když tady byla velká nezaměstnanost. V té jižní Francii se zakládala sklárna, ředitel byl Čech, tak přijel sem, tady udělal nábor a stáhl tam několik rodin, které tam už zůstaly. Tam se to rozrůstalo, spolková činnost se tam prováděla, hrálo se divadlo, pořádaly se zábavy... Později potom v roce 1937 sdružení Čechů založilo českou školu, jenomže ta fungovala jenom rok, pak přišla válka a to se všechno muselo zrušit."
V okolí Vianne působili za války partyzáni a mladý Žalio se k nim přidal. Když pak velení československé armády verbovalo v oblastech osídlených krajany, vydal se jeden z agitátorů i do míst, kde působil Žaliův partyzánský oddíl. Po výcviku v Anglii se s československou tankovou brigádou Žalio zúčastnil proslulé bitvy u Dunkerque.
"Žádné strašidlo to nebylo. My jsme prostě postavili naše protitanková děla a ostřelovali jsme. Týden jsme byli v přední linii a týden jsme se stáhli do města, kde jsme byli ubytovaní, to bylo hned na hranici Belgie u Dunkerque. No a tam odsud jsme se potom přesunuli do republiky. Ten poslední útok podle nás byl úplně zbytečný. Někde se to nerado říká, ale tam zahynulo zbytečně spousta kluků. Přitom už o nic nešlo, vždyť Němci už kapitulovali."
Po příchodu do republiky byl Žalio vyslán na Slovensko a zde se účastnil bojů proti banderovcům. Demobilizován byl v roce 1946.