Spor mezi předsedou vlády Jiřím Paroubkem a prezidentem Václavem Klausem se po pondělním vyhrocení uklidňuje. Oba politici se dohodli, že se budou snažit na státních návštěvách interpretovat otázky zahraniční politiky shodně. Co smíru předcházelo? To sledovala Martina Lustigová.
Premiér Jiří Paroubek, foto: ČTK
Premiér nejprve pozval prezidenta na středeční zasedání vlády, na kterém se má projednávat Klausova cesta do Rakouska. Prezident pozvání odmítl s tím, že ve středu odlétá na státní návštěvu Finska, a premiérovi vzkázal: "Já bych chtěl říci zcela jasně, že o svém právu účastnit se schůzí vlády velmi dobře vím. Nevím ovšem nic o tom, že by prezident mohl být premiérem na konkrétní datum nebo na konkrétní téma projednávání předvoláván."
Prezident Klaus trvá na tom, že na všech relevantních jednáních pozici České republiky hájí. A pokud pronáší názory, které se liší od stanoviska vládní koalice, dává to zřetelně najevo - jako například v případě euroústavy. Naopak obvinil premiéra Paroubka, že se svou účastí ve francouzské kampani na podporu euroústavy vměšoval do vnitřní politiky suverénní země. To ale zase odmítl premiér - podle svých slov jel do Francie jako funkcionář ČSSD a jeho cestu hradil Lidový dům.
Jaká je podle premiéra Paroubka role prezidenta v zahraniční politice? "Za zahraniční politiku odpovídá vláda, zahraniční politiku státu formuluje vláda. Prezident by měl ve svých aktivitách kabinet následovat. Z toho vyplývá, že prezidentská funkce je chápána jako symbolická. Odvolávání se na ustanovení ústavy, že prezident reprezentuje stát navenek, je podle mne z tohoto hlediska nesprávná interpretace, která neobstojí," uvedl premiér.
Prezident Václav Klaus, foto: ČTK
Prezident ale Paroubkovo vysvětlení, jakými pravomocemi v zahraniční politice hlava státu disponuje, v pondělí odmítl. Který z politiků se tedy mýlil? Podle Michala Bartoně, odborníka na ústavní právo z olomoucké Univerzity Palackého, je pravda na obou stranách: "Pravdu má premiér v tom, že zahraniční politiku státu určuje vláda, ministerstvo zahraničí. Takže navenek by vládní politiku ve vztahu k zahraničí měla prezentovat vláda s tím, že prezident podle ústavy zastupuje stát navenek. Takže z toho může být někdy vykládáno, že prezident má také ve vztahu k zahraničí právo formulace zahraniční politiky." Ovšem je potřeba dodat, že všechna rozhodnutí prezidenta v této oblasti podléhají spolupodpisu premiéra nebo jím pověřeného člena vlády. A vláda za tato rozhodnutí také nese odpovědnost. "Pokud jde o nějaké jiné jednání prezidenta v oblasti zastupování státu navenek, než je přímo konkrétní rozhodnutí, tak o tom už ústava nehovoří. Takže prezident může, dejme tomu, pronášet různé projevy nebo vystupovat na různých mezinárodních fórech a nepotřebuje k tomu z hlediska ústavy nějaké odsouhlasení vládou. Ono samozřejmě z politického hlediska navenek není dobré, pokud by ministerstvo zahraničí prezentovalo nějaké diametrálně odlišné názory než prezident a obojí to vydávali za oficiální politiku České republiky." Tomu by měly zamezit pravidelné konzultace, na nichž se Klaus s Paroubkem dohodli, a které oba politici považují za důležité pro vyjasňování stanovisek.
Spory o vedení zahraniční politiky nejsou mezi českými politiky ojedinělé. Tak například v roce 1993 byl Václav Klaus v podobné roli, jako je dnes premiér Paroubek - tehdy se nepohodl s prezidentem Václavem Havlem ohledně návštěvy spisovatele Salmana Rushdieho - označil ji za soukromou záležitost Václava Havla a tehdejšímu prezidentovi vytkl, že ho jako premiéra neinformoval.
