Petra Valentová: „Věřím, že kolem nás je mnoho dobrého, zajímavého a inspirativního.“
Uznávaná konceptuální a multimediální umělkyně dlouhodobě spolupracuje s Českým centrem v New Yorku. Nemůže proto chybět v sérii rozhovorů Marka Mildeho „Umělci, kteří to nevzdávají ve městě, které nikdy nespí.“
Do New Yorku jsem poprvé přiletěla v prosinci roku 1997. V roce 1999/2000 jsem byla jeden semestr na výměnném programu na Cooper Union. V letech 2003-2005 jsem díky Fulbrightovu stipendiu studovala na Hunter College, CUNY a získala titul MFA. Od té doby tu více méně s přestávkami žiju, mám zde silnou skupinu přátel z různých prostředí, což hodně ovlivňuje můj každodenní život. Jsem součástí města, jeho dynamiky a diversity, což se přímo odráží v mé tvorbě. Můj manžel je z indického Rádžasthánu a tak má práce reflektuje všechna tři prostředí, české, indické, americké, což je myslím pro město New York celkem typické…
Posledních několik let se hlavně věnuji problematice kulturní apropriace, kolaborativnímu designu, technice ručního tisku v Indii, etické práce s řemeslníky v prostředí dřevotiskové vesnice Bagru v indickém Rádžasthánu (Rajasthan), technice modrotisku v Čechách (specificky na Moravě) a udržitelnosti. Kromě toho pracuji na sérii dřevotiskových protisků, abstraktních kyanotypů vycházejících z flóry kolem mě a šitých obrazů. Zjednodušeně, všechny tyto projekty vycházejí z toho, co se kolem mě děje a v jakém prostředí se nacházím. Hodně mě ovlivňuje i venkovské prostředí Hudson Valley (Shawangung) v [severní části státu] New York, kde máme dům. Mé projekty jsou postaveny na dlouhodobé osobní spolupráci s řemeslníky a mým cílem je tyto vztahy dále kultivovat a rozvíjet.
Jednou z hlavních linií mých projektů je poukázání na to, že řemesla jsou ekosystémy: v případě tradičního indického dřevotisku se na něm podílí mnoho komunit (farmáři, výrobci tiskařských forem, tiskaři, barvíři a prádelní komunita), které jsou provázány a pro zachování a pokračování řemeslné dovednosti jsou všechny zásadní. Je pro mne důležité, abych zahrnula všechny tyto komunity a rozpoznala jejich přínos. Poukazuji také na to, že je potřeba k řemeslným komunitám přistupovat empaticky s vědomím historických souvislostí a mechanismů moci, které v dnešním světě stále existují. Proto pracuji hlavně na principu spolupráce, funguji více jako kurátor, médium, spolupracuji se skupinou žen tiskařek, které vedu k vlastní tvorbě, což jim umožňuje se více emancipovat. Při práci s ručními tiskaři v Indii a modrotiskovými dílnami na Moravě vytvářím pak jakýsi abstraktní most, v obou zemích mistry a řemeslníky nesmírně zajímá a fascinuje technika z druhé strany světa, podobnosti i rozdíly. Co se týče mých vlastních vzorů, hodně pracuji s tématem antropocénu, globálního oteplování, úbytku vody a lokální flóry. Praskliny, ať už se jedná o vyschlou půdu, popraskaný asfalt nebo praskliny na skle či keramice, jsou pro mne záznamem času, svědkem lidské činnosti a chování.
Mám dva kluky ve věku 8 a 10 let, školy jsou zavřené a tak jsme v tuto chvíli z NYC dočasně přestěhovaní v Ulster County (Shawangung) v upstate NY. Všechno se zpomalilo, každodenní život i práce. Dny jsou jaksi jednodušší a řekla bych i klidnější. Pracovně jsem měla naplánováno několik zahraničních výstav, které se buď přesouvají, nebo úplně ruší. V Indii, podobně jako v jiných zemích, se každodenní život zpomalil, přestalo se tisknout, řemeslníci jsou doma. Není to ale zas takový zásah do mé práce, technika ručního dřevotisku, se kterým převážně pracuji, je pomalá, limitovaná, není potřeba vytvářet masivní množství metráže, kterou nikdo nepotřebuje. Osobně si užívám času s rodinou v přírodě, obklopená malými farmami. Sleduji blízce situaci v Indii, mám starost o rodiny tiskařek, se kterými jsem se hodně sblížila, ale všichni se chovají zodpovědně a tak snad budou v pořádku. Věřím, že až se situace zklidní, spolupráce s dílnami jak v Indii, tak v Čechách bude bez větších problémů pokračovat dál.
Mnoho lidí nachází v umění útěchu a nadhled. Co Vám jako tvůrkyni pomáhá najít rovnováhu a oporu v době nejistot? Chtěla byste lidem něco povzbudivého vzkázat?
Určitě je to úzká spolupráce s lidmi, se kterými posledních několik let pracuji. Vědomí určité zodpovědnosti vůči ženám/tiskařkám, se kterými pracuji, i osobní vztahy s formíři a tiskaři v Čechách a na Moravě. Mé projekty jsou postaveny na dlouhodobých vztazích, což mi dodává oporu a optimismus. Hodně se mi líbí, jak mnoho lidí reaguje na současnou situaci: zodpovědným přístupem, solidaritou mezi lidmi, šitím masek, pomocí, sdílením a laskavostí. Věřím, že kolem nás je mnoho dobrého, zajímavého a inspirativního.
Petra (Gupta) Valentová, je česká konceptuální a multimediální umělkyně zaměřující se na otázky identity, paměti, textilu a řemesel ručního blokového tisku a barvení. Zabývá se problematikou kulturních a intelektuálních práv domorodých řemeslných komunit. Petra spolupracuje s umělci a designéry v USA, Indii a České republice. Pracuje s výrobci bloků a modrotiskem (indigo) v Čechách a s komunitami v Bagru, v indickém Rádžasthánu. Vystavuje jak na domácí tak i mezinárodní scéně mimo jiné i v Českém centru v New Yorku. V roce 2007 vydala knihu Hledání Sámi / Cookbook. Její práce jsou zastoupeny ve veřejných a soukromých sbírkách po celém světě.
