Dvořákova Humoreska láká houslové virtuosy dodnes
Známý karikaturista namaloval českého človíčka, který oslovuje Antonína Dvořáka: „Poslyšte, mistře, když už jste to nazval Humoreska, tak bych čekal větší srandu!” Autor tohoto vtipu se, jako pokaždé ve svých karikaturách, trefil do černého.
V hudbě se můžeme setkat s lehkým úsměvem, jemným intelektuálním humorem, ale humor jako legraci hudba moc dělat neumí. A i kdyby uměla, Antonín Dvořák by si jí nemohl dovolit, protože svůj cyklus osmi humoresek psal v době, kdy zastával prestižní, vážené místo ředitele První národní konzervatoře v New Yorku.
V květnu, v roce 1894, si pan ředitel Dvořák odskočil na pár týdnů do Čech. Na dovolenou i na cestu domů zaoceánským parníkem se velice těšil, palubní lístky měl koupené dlouho dopředu, protože chtěl v klidu a ve svěžím povětří zkomponovat to, co si vezl domů v hlavě. Už v New Yorku začal skicovat své humoresky. I když měl zatím pro ně název Nové skotské tance.
Dvořák předtím napsal cyklus Skotské tance. Jednotlivé části tohoto cyklu byly v dvoučtvrťovém taktu, měly pravidelnou formu a byly velice vitální. Dvořák se nakonec rozhodl pro název Humoresky. Asi na něho působily veseleji, než dneska na nás…
Ta nejznámější Humoreska je v tomto cyklu jako sedmá. Je zajímavé, že je stále tak oblíbená a tak populární. Většina hudební veřejnosti ostatní skladby z cyklu humoresek skoro nezná, i když jsou všechny velice hezké. Hudební téma toho sedmého kousku je ovšem tak originální a tak svérázné, že se snadno zapamatuje a není možné, aby se vlastně nestalo hitem. A hitem se stalo vlastně ještě za Dvořákova života.
Také s touto Humoreskou se pojí jedna legenda, stejně jako je to i u jiných Dvořákových melodií. A sice, že ten tečkovaný rytmus sedmé skladby zní, jako když vláček jede po kolejích… Možná to tak opravdu je. Aspoň se to tradovalo ve všech generacích, které od konce devatenáctého století poslouchaly a hrály Humoresku. Přestože nikde nemáme žádný záznam, žádnou Dvořákovu poznámku o tom, že by tomu tak skutečně bylo. Vláčky tenkrát jezdívaly pomaleji, jak slyšíme právě z Dvořákovy Humoresky. Tak to hezky klapalo a kdoví, jestli právě ten rytmus na kolejích Dvořáka neinspiroval k Humoresce.
Humoreska není skladbou pro šumaře
Dvořákova Humoreska, přesněji sedmá skladba z cyklu Humoresek je učebnicovým příkladem správné práce s kontrastem. Její krajní díly se od prostřední části velice liší, a přesto k sobě dokonale patří. Vůbec nemáme pocit nějakého kompozičního rozpolcení. Řada odborníků tvrdí, že tahle střední pasáž je čarokrásná a že se hodně podceňuje. A proto jsou pak u veřejnosti oblíbenější krajní části na úkor té střední.
V souvislosti s Humoreskou vynesl skladatel Dvořák překvapivý trumf. Tím trumfem je tónina, ve které ji komponoval. Tahle humoreska je totiž psaná v Ges Dur, což jak hudebníci a muzikanti dobře vědí, brání všem šumařům, aby ji hráli po večerech po hospodách. To se to hraní smeká, po těch černých klávesách.
Pro troufalého šumaře je Ges Dur trest Boží, respektive trest Dvořákův. Ale i tak mnoho klavíristů, nejen v kavárnách, se předvádí, že umí zahrát Dvořákovu Humoresku. Originál by nikdy nemohli zahrát, a tak ji klidně hrají místo v Ges Dur, v G Dur…Žel Bohu, většina lidí nemá dobrý hudební sluch, takže to nepozná.
Samozřejmě existují i jiné citlivější úpravy. K těm nejznámějším, které naprosto respektují Dvořákův originál, patří velká orchestrální. Ale tou nejznámější a nejvžitější úpravou je úprava pro housle a klavír. Je dílem Jana Kubelíka, slavného českého houslisty. Ten provedl s Humoreskou totéž, co s Fibichovou melodií ze Selanky v podvečer, známou jako Poem. Také Dvořákovu Humoresku upravil pro housle a klavír. A houslisté od té doby mají báječné koncertní číslo, které často přidávají na závěr pro vděčné publikum.
Humoreska ve filmu i v repertoáru nejslavnějších interpretů dneška
Kromě úprav Humoresky existují také citace Humoresky v různých skladbách i v moderní době. Ve filmové hudbě Aloise Piňose pro snímek Kafkova Procesu tóny Humoresky zaznívají za poslední scénou. Ještě umocňují obraz popravy nevinného člověka. Po této úděsné scéně, se právě objeví citát z Humoresky. Působí jako sarkastický a krutý. Jak na smrt není člověk nikdy připraven. Je neuvěřitelné, jak v tomto kontextu může divákem otřást nevinná a líbezná Dvořákova Humoreska.
Humoreska Antonína Dvořáka patří k nejhranějším skladbám a lidé ji znají po celém světě.
A dočkala se také mnoha úprav a instrumentací. Ve své době by byla Humoreska na čele všech hudebních žebříčků a držela by se tam zatraceně dlouho. Hrála se i ve filmu Otakara Vávry, který se jmenuje, jak jinak, Humoreska. S láskou a procítěním ji hraje mladý Rudolf Hrušínský, jako houslový virtuos. Sám Dvořák napsal pouze klavírní originál.
Humoreska láká houslové virtuosy dodnes. Ve svém repertoáru ji má i současný špičkový houslista německo – amerického původu David Garrett. Vystupoval i v Praze. Záznam jeho vystoupení v německé televizi Die Erste patří k nejvíce zhlédnutým na internetu.
Cyklus Hity klasické hudby vznikl na základě projektu Lukáše Hurníka a Bohuslava Vítka Hit tisíciletí vysílaného v minulosti na stanici Českého rozhlasu Vltava. Audioverzi načetli Lubica Bergmanová a Jan Bumba.
