"Seifertovu Nobelovu cenu jsem schovala v igelitce s nápisem Brambory"
V souvislosti s pohřbem Karla Gotta a Vlasty Chramostové se hodně hovořilo nejdřív o státním pohřbu a pak o pohřbu se státními poctami. Naše kolegyně Milena Štráfeldová patřila k těm, kteří v 80. letech minulého století na ministerstvu kultury státní pohřby zařizovali.
"Státní pohřeb, když to trošku zlehčím, byla vlastně velká státní podívaná. Organizoval se zpravidla v tom zařízení, které nejvíce odpovídalo zaměření národního umělce. Měla bych předeslat, že státní pohřby se organizovaly všem národním umělcům. Vyplývalo to ze zákona o národních umělcích z roku 1963, z doprovodných vládních opatření. Pohřeb měl naprosto přesný protokol, podle kterého jsme organizaci státního pohřbu zajišťovali. Státní pohřeb tedy organizovalo ministerstvo kultury pro všechny národní umělce a také ho v plné výši hradilo."
Jak bylo náročné zorganizovat státní pohřeb? Lidé, kteří na něj přijdou, už vidí jen ten výsledek, to finále, ale ne to, co mu předcházelo…
A kterým významným umělců jsi zajišťovala státní pohřeb?
"Snažila jsem se to zhruba spočítat a bylo to asi patnáct až dvacet osobností. Je to už poměrně dávno. Pokud z toho mohu vybrat některá jména, tak to byl například pan dirigent Krombholz, dirigent Smetáček, výtvarník Cyril Bouda, herec František Kovářík. A tím nejkomplikovanějším byl pohřeb národního umělce a nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta."
"Stát se v tu chvíli dostal do vlastní pasti. Vzhledem k tomu, že všichni národní umělci měli nárok na státní pohřeb, nemohl ho básníku Jaroslavu Seifertovi odepřít. Na druhé straně Jaroslav Seifert v roce 1986 nebyl právě vítaným národním umělcem. Byl téměř na indexu. A to znamenalo, že se k němu stát stavěl velice opatrně. To se samozřejmě promítlo i do přípravy státního pohřbu. Musím říct, že tentokrát jsme ji neměli v ruce my, ale jacísi podivní pánové z ministerstva vnitra, kteří se nám nijak nepředstavili. Všechno si řídili po svém. Vznikaly naprosto paradoxní situace. Byly například vydány jmenovité pozvánky na účast na státním pohřbu, které se ale nesměly rozdávat. Stejně tak se nesměla rozdávat oficiální, státem schválená parte. Zabíhalo to až do tak absurdních konců, že bylo sice povoleno, aby se veřejnost v Rudolfinu mohla během asi dvou hodin rozloučit s Jaroslavem Seifertem, pak se ale celá budova uzavřela a prohledala od půdy až do podzemí, jestli se v ní náhodou někdo neskrývá. A byla jsem svědkem toho, jak dva příslušníci VB vyváděli plačící stařenku odkudsi ze Znojma, která se chtěla naposledy rozloučit se svým milovaným básníkem. Nebylo jí to umožněno. Příslušníci Veřejné bezpečnosti tam tehdy vystupovali velmi drsně. A mám s tím spojený ještě jeden velmi zvláštní zážitek: na několik hodin jsem dostala do úschovy Seifertovu Nobelovu cenu. Vůbec jsem na to nebyla připravená a strašně jsem se rozklepala. Předal mi ji ředitel na odboru ministerstva kultury se slovy "Tady to do zejtřka pohlídejte!" Já jsem se podívala do té krabičky a viděla, že je to legendární Nobelova cena, kterou do té doby nikdo neviděl. Držela jsem ji v ruce a neměla jsem nic jiného, než igelitovou tašku s nápisem Brambory. Takže Seifertova Nobelova cena opravdu na několik hodin skončila v igelitce na brambory, než jsem ji s třesoucíma se rukama a nohama předala v Rudolfinu, kde byla druhý den během obřadu vystavena."
