Výročí úmrtí Jaroslava Seiferta: Nobelista pod dozorem Stb
Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986. Jeho poezie prošla téměř celým 20. stoletím – od proletářských začátků přes poetismus až po intimní reflexi stáří.
Jaroslav Seifert, rodák z pražského Žižkova, patří k nejplodnějším českým básníkům 20. století. Rodák z pražského Žižkova patřil k nejplodnějším českým autorům, celý život psal básně srozumitelné, lyrické a většinou optimistické. Jeho první sbírka Město v slzách vyšla v roce 1921 a okamžitě ukázala, že jde o autora, který se nebojí spojit poezii s aktuální společenskou realitou.
Jeho raná tvorba byla výrazně ovlivněna proletářským uměním. V polovině 20. let se připojil k poetismu a spolu s Nezvalem či Teigem pomáhal formovat avantgardu. Sbírky jako Na vlnách TSF nebo Slavík zpívá špatně ukazují jeho hravost, fascinaci moderním světem i schopnost zachytit atmosféru rychle se měnící doby.
Od 30. let se jeho poezie začala prohlubovat a reagovat na politické otřesy. Sbírky Jablko z klína, Ruce Venušiny či Přilba hlíny vyrovnávají s ohrožením republiky i s vlastními pochybnostmi. Po válce vznikla jedna z jeho nejčtenějších knih – Maminka, sbírka, která se stala téměř rodinným pokladem mnoha českých domácností.
Pozdní tvorba, zejména sbírky Deštník z Piccadilly, Morový sloup a Býti básníkem, ukazuje Seiferta jako autora, který se s věkem obrací do sebe. Jeho verše jsou tišší, osobnější a často bilancují život i dějiny. Právě tato reflexivní poloha patří k tomu nejvíce ceněnému literárními kritiky.
Mezinárodní uznání přišlo v roce 1984, kdy Seifert získal Nobelovu cenu za literaturu. Tehdejší komunistický režim tuto událost téměř ignoroval – v českém tisku se objevily jen dvě věty. Básník byl tehdy už vážně nemocný, proto cenu nemohl převzít osobně.
Seifertův život skončil jako příběh střetu s totalitní mocí. Státní bezpečnost jej sledovala po mnoho let, což dokládají archivní svazky vedené pod krycím jménem „Lípa“. Podpis Charty 77 jej dostal do ještě hlubší nemilosti režimu. Přesto jeho básně kolovaly v samizdatu a měly široký ohlas.
Napětí mezi básníkem a komunistickou mocí se projevilo i při jeho pohřbu v roce 1986. Podle svědectví tehdejších pracovníků ministerstva kultury byl pohřeb pod přísným dohledem. „StB do nich zasahovala zřejmě od samého začátku,“ vzpomíná Milena Štráfeldová, která se na přípravách podílela. Zatímco běžně pohřby národních umělců organizovalo ministerstvo kultury, v Seifertově případě tajná policie kontrolovala každý detail.
Publicista František Cinger, autor knihy Jaroslav Seifert – laskavě neústupný pěvec zdůrazňuje, že Seifert „byl v pravdě národní básník, který obohatil českou kulturu i evropskou kulturu a národ oslovil v mnoha okamžicích velmi bolestných i radostných“. Připomíná také jeho schopnost zachytit Prahu „v nádherných básních“ a jeho citlivost k lidskému prožitku.
Seifert zůstává jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu a jeho dílo je stále čteno a ceněno.
Související
-
České knihy, které musíte znát
Kafka, Čapek, Kundera, Havel – to jsou celosvětově známá jména. Jak je to s dalšími? Nakolik jsou čeští autoři překládaní v zahraničí?
