Pohřeb Jaroslava Seiferta v režii StB

Před dvaceti lety zemřel básník, nositel Nobelovy ceny a signatář Charty 77 Jaroslav Seifert. Kvůli podpisu Charty byl neustále sledován Státní bezpečností a agenti nic neponechali náhodě ani při přípravě a vlastním průběhu básníkova pohřbu. Naše kolegyně Milena Štráfeldová tehdy pracovala na ministerstvu kultury a všechny peripetie kolem Seifertova pohřbu mohla sledovat zblízka. Povídá si s ní Martina Lustigová.

Pohřby všech národních umělců běžně připravovalo ministerstvo kultury. Pohřeb Jaroslava Seiferta byl ale zvláštní tím, jak do jeho příprav zasahovala Státní bezpečnost. Jak se to projevovalo?

"StB do nich zasahovala zřejmě od samého začátku, přestože já osobně jsem si její účasti nebyla hned vědoma. Nejdřív bych asi měla říct, jak běžně probíhala taková příprava státního pohřbu. Většinou tak, že jakmile jsme dostali zprávu, že někdo z národních umělců zemřel, se sešla komise zástupců ministerstva kultury a několika dalších organizací, případně uměleckých svazů, a tam se dohodla režie obřadu. To byla rutinní záležitost, řekla bych, že to byl dobře seřízený hodinový strojek, každý věděl, co má dělat. A tím vlastně z hlediska vedení ministerstva kultury celá akce skončila. Až v samém závěru ministr kultury zpravidla vystoupil na pohřbu. Jenomže tady to bylo zcela jinak, protože těch komisí a přípravných setkání byla během deseti dnů celá řada - minimálně jedna, dvě, tři schůze denně, dlouho do noci. Těchto setkání se účastnili lidé, které jsme vůbec neznali, nikomu z nás se nepředstavili. Sama jsem je žádala, aby se alespoň zapsali na jakousi prezenční listinu, a vykoledovala jsem si pouze jejich užaslý pohled. Načmárali tam akorát známou zkratku ministerstva vnitra. Takže z toho jsem vlastně poznala, že tam jsou lidé, kteří budou řídit přípravu pohřbu Jaroslava Seiferta podle jiných pravidel."

A jaký byl vlastní průběh pohřbu?

"Ten pohřeb byl vlastně trojí. První část - státní - se odbývala v Rudolfinu. Nejprve tam byl prostor pro veřejnost. Od velmi časných ranních hodin se před Rudolfinem scházely stovky a tisíce lidí. Disciplinovaně a naprosto tiše čekali v dlouhých frontách, až budou moci v Rudolfinu projít pod pódiem, na kterém byla vystavena Seifertova rakev. Přinášeli tam spousty a spousty květin. I tady samozřejmě velmi bděle dohlížela Státní bezpečnost, především na to, aby se tam neobjevily nějaké květiny se závadnými nápisy. Vzpomínám si například, jak se jeden z příslušníků bezpečnosti vrhl na kytici, na které byl nápis ´Jazzová sekce´. Takže i tady se už snažili vyloučit jakýkoliv náznak odporu nebo opozice. Pak Rudolfinum bezpečnost naprosto vyklidila. To znamená, že vytlačila všechny lidi, prohledali všechny prostory, včetně toalet. Odvedli například jednu velmi starou paní ze Znojma, která se přijela rozloučit se Seifertem. A ani té nedovolili, aby tam zůstala na oficiální část. Pak přijeli státní představitelé a zástupci uměleckých svazů, rodinní příslušníci. A ve zcela zaplněném Rudolfinu proběhla oficiální část rozloučení, všechna ta vystoupení, často velmi trapná. Potom následovala církevní část obřadu v bazilice sv. Markéty na Břevnově. Bazilika se naprosto zaplnila lidmi. Tam už to Státní bezpečnost neměla v takové režii, protože do kostela vpouštěli i lidi, které Státní bezpečnost jistě neviděla ráda. Tam se se Seifertem přišli rozloučit lidé, kterým byl blízký jako básník i jako člověk, jeho čtenáři od těch nejstarších babiček až po mladé studentky. A na závěr proběhl obřad přímo v Kralupech, kde byla Seifertova rakev uložena do země. Tady se zase role StB projevila velmi silně, protože - a to je ostatně vidět i na fotografiích - tam všude stály špalíry estébáků, kteří hlídali a lustrovali každého, kdo na hřbitov šel."

Foto: Jaroslav Krejčí