Unikátní představení na nádraží. Děti ztvárnily příběhy pamětníků holokaustu

Děti přibližují holokaust očima pamětníků, kteří byli tehdy také dětmi. Tohle unikátní představení se jmenuje Paměť jsme my. Scénář vznikl na základě rozhovorů dětí s pamětníky, kterým bylo za druhé světové války tolik, co dnes malým hercům.

Představení Paměť jsme my na Masarykově nádraží, foto: ČTK / Vít Šimánek

Představení Paměť jsme my, foto: ČTK / Vít Šimánek

A protože se děti na cestu do cizích zemí, cizích rodin či do koncentračních táborů vydávaly vlakem, odehrálo se představení v hale pražského Masarykova nádraží. Jak uvedla Josefina Formanová z nadace Post Bellum, hledání pamětníků bylo dlouhé.

"Chtěli různorodé příběhy. Měli jsme nějakou představu, ale hlavně jsme chtěli, aby i pro pamětníky ta zkušenost byla dobrá. Paní Marešová, Wintonovo dítě, která přišla na premiéru, říkala, že ji pořád baví předávat příběhy dál, mluvit s dětmi. I tací pamětníci pořád jsou a my jsme za to rádi."

Kolik dětí se do představení zapojilo? Jaké to pro ně bylo, začít hrát ve veřejném prostoru?

"Dětí bylo celkem patnáct. Je to velmi netradiční prostor. Masarykovo nádraží je akusticky velmi náročné. Myslím, že si s tím poradily skvěle, a o to lepší budou ve čtvrtek 31. ledna, kdy v 19:00 opakujeme."

Představení Paměť jsme my, foto: ČTK / Vít Šimánek

Jak reagovali na představení lidé?

"My jsme byli překvapeni a potěšeni, že jich přišlo velké množství. Myslím, že byli nejdřív trochu zmateni, což jsme byli vlastně rádi, protože zažili ten autentický pocit, kdy člověk stojí na nádraží a neví, co s ním bude, co ho čeká, to ostatně zažívala spousta Wintonových dětí a jejich rodičů v průběhu války. Pak publikum utichlo, a nechalo se těmi dětmi vést."

Doprovázely děti i profesionální herci nebo to bylo pouze dětské představení?

"Měli jsme tam jednu profesionální herečku, Natašu Gáčovou z Ústí nad Labem. Hrála důležitou roli maminky. Příběhy, které jsme vybrali, propojuje téma odloučení od rodiny. Zažili to všichni pamětníci, které jsme vybrali. Pan Rudolf Roubíček přišel o rodinu v průběhu války v koncentračních táborech, stejně tak paní Marie Vítovcová. Zuzana Marešová musela odjet vlakem stejně jako pan Kavka a pan Asaf Auerbach do Anglie. Myslím, že jenom pan Kavka se setkal po válce se svojí maminkou, takže to téma opuštění rodiny, a odloučení od matky tam bylo a Nataša Gáčová se zhostila této role."

Její výkon byl tak přesvědčivý, že když evokovala situaci z transportů, a s fotografií v ruce křičela, zda někdo neviděl její dcerku, přesvědčila některé kolemjdoucí o tom, že se jí skutečně na nádraží ztratila holčička, a chtěli jí pomáhat.

Scénář projektu byl postavený i na setkání dětí s pamětníky. Jak uvedla Josefina Formanová, to byl klíčový moment.

"Vychází z konceptu celého projektu, kdy se děti v první řadě setkají s pamětníky, aby se vůbec začalo představení vytvářet. Z části ho totiž tvoří to, s čím děti přijdou na základě reakce setkání s pamětníky. Jednalo se o zhruba dvou hodinový rozhovor, který proběhl u nás v Post Bellum po skupinkách. Děti se ptaly na emoce, na zážitky, na chvíle radosti i smutku. Na základě všech dojmů, které jsme s dětmi posbírali, jsme teprve tvořili představení. Hlavní díl na tom má scénáristka a režisérka Tamara Pomoriški, bez níž by nebylo ničeho."

Praha se touto inscenací připojila k dalším městům, která si tímto způsobem připomínají Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Nápad vznikl v Holandsku, kde již deset let pořádají tato dětská představení na veřejných místech. Mezinárodní den památky obětí holokaustu si lidé připomínají 27. ledna, kdy v roce 1945 Rudá armáda osvobodila německý koncentrační tábor Osvětim na jihu Polska.