Krajanská komunita ve Spojených státech vzkvétá. Česky už sice mluví málokdo, ale ke staré vlasti se podle oficiálních údajů Amerického statistického úřadu pořád hlásí asi milion a půl obyvatel. Nejvíc jich najdete na středozápadě, kde od devatenáctého století hledali štěstí jako farmáři.
Typická krajina Oklahomy, foto: Al Jazeera English, CC BY-SA 2.0
Po větrných pláních amerického středozápadu se rozléhá česká polka. Obrazně, ale často i doslova. Amatérští hudebníci hrají s gustem a co jim schází na technice a virtuozitě, dohánějí zápalem a viditelnou radostí s jakou hrají a zpívají. V převážně farmářských státech se usazovali Češi a Moravané hlavně ve druhé polovině 19. století. Konkrétně do Oklahomy je jako statisíce jiných přistěhovalců lákala možnost získat zadarmo půdu, když se federální vláda rozhodla přerozdělit území, které byla do té doby vyhrazené pro Indiány.
Jak takové rozdělování indiánské půdy vypadalo dobře ukazuje například film Navždy a daleko. Za jakých okolností hlavní vlna českých imigrantů do Oklahomy dorazila mi barvitě vylíčil Michael Dean z Historické společnosti tohoto státu:
Michael Dean|Foto: Vít Pohanka, Radio Prague International
„Uprostřed Oklahomy byly 3 a půl milionů akrů (tedy asi milion a půl hektarů) neobdělávané úrodné půdy. Území patřilo federální vládě a ta na něm chtěla zřídit indiánské rezervace. Do roku 1889 s ním ale nic nedělala a vznikl obrovský politický tlak, aby ho otevřela pro bílé osadníky, kteří by ho mohli obdělávat a zakládat na něm nová města. Zájemců o půdu byly desítky tisíc, ale vyvstala otázka, jak mezi ně parcely spravedlivě rozdělit, podle jakého klíče postupovat. Kdosi v Bílém domě ve Washingtonu přišel s myšlenkou uspořádat závody. Organizaci dostala na starosti vojenská posádka v pevnost Fort Reno. Bylo jen na jejím veliteli, aby rozhodl, ve který den a ve kterou hodinu závod odstartuje. A teď si to představte: ozval se výstřel z děla a davy lidí se doslova vyřítily do dřív nedotčené oblasti. Někteří na koni, jiní v povozech nebo i po svých. Jakmile dorazili na místo, které se jim zdálo dobré, parcelu si co nejrychleji vyznačili kolíky. Pak museli hodně rychle do kanceláře federálního pozemkového úřadu, aby si ji nechali zapsat na své jméno, a tím získali potvrzení o vlastnictví.“
Město Prague v Oklahomě|Foto: Vít Pohanka, Radio Prague International
Kolik českých a moravských rodin takhle získalo v Oklahomě nový domov, nikdo přesně neví. Jisté je, že si Češi udělali mezi osadníky jiných národností dobré jméno.
„Měli velký politický vliv. Byli silně nábožensky založení a pracovití. A to jim vydrželo. Hledali tady příležitosti a naději, kterou jim starý kontinent nenabízel. Chtěli vlastnit půdu, hospodařit na ní, zakládat podniky. Dařilo se jim a dneska najdete jejich potomky po celé Oklahomě – hlavně okolo Yukonu kousek odsud, ale také okolo města Prague nějakých osmdesát kilometrů východně od Oklahoma City.“ Vysvětluje oklahomský historik Michael Dean.
Český festival v Oklahomě
Mary Ann Sevcik-Pritchett, foto: Vít Pohanka
Typickou představitelkou české komunity může být paní Mary Ann Sevcik-Pritchett. Jazykem prarodičů už sice nemluví, ale jak už naznačuje její příjmení, je na svůj slovanský původ hrdá a stará se o Dějepisné muzeum, kde si předky připomínají.
„Byli to zemědělci a řemeslníci. Obvykle se usazovali po skupinách, drželi se pohromadě a zachovávali si své české zvyky. Z jedné takové komunity vzniklo město Prague, i když oficiálně bylo zaregistrované až v roce 1902.“
I teď v 21. století ctí Češi v Oklahomě v každém případě tradice předků. V nekonečných prostorách amerického vnitrozemí drží menší komunity ještě pořád tak nějak víc při sobě než ve velkých městech. Lidé se vzájemně potřebují a pocit kulturní sounáležitosti jim zjevně pomáhá udržet společnou identitu, říká Mary Ann Sevcik-Pritchett.
Yukonské koláčky|Foto: Vít Pohanka, Radio Prague International
„Jednou za rok pořádáme Český festival – vždycky první sobotu v květnu. Soutěží se o titul české královny, pečeme koláče, chodíme po městě v průvodu, tančí se česká beseda, polka a valčík přímo na ulici. Snažíme se prostě udržovat naše kulturní dědictví, aby i mladí lidé věděli, odkud pocházejí.“
Koláčky - vyhlášená pochoutka
A stejně jako v Prague udržují tradice při životě i v městečku Yukon kousek od Oklahoma City. Krajané tady udržují Czech Hall – Český dům. Často bývá doslova provoněný sladkými dobrotami. To proto, že tady desítky dobrovolníků pečou pravé české koláče. Tisíce se jich, jak se říká „předpečou“, a ve fóliích uloží do mrazáku. Dopékají se pak na podzim těsně před každoročním výročním festivalem. Jsou vyhlášenou pochoutkou široko daleko a jdou prý vždycky na dračku. Peníze z jejich prodeje pak financují provoz Českého domu, kde se krajané pravidelně scházejí hlavně na tancovačky. Mezi převážně staršími dobrovolníky je i Milo Schedeck – původně Miloš Žídek. Jeho předci sem dorazili před sto třiceti lety.
Český sál v Yukonu|Foto: Vít Pohanka, Radio Prague International
„Do Ameriky se vypravili 4 bratři. Žili do té doby na Moravě jako rolníci s matkou a otcem, který zemřel tragicky, když ho zachytil vlak těsně před odjezdem do Spojených států. Nejdřív zkoušeli štěstí v Ohiu a v Nebrasce a pak se ten nejstarší vypravil sem do Oklahomy. Podařilo se mu získat dobrou, úrodnou půdu, když se rozdělovalo území indiánských rezervací. Pozval bratry a každý z nich dostal svých 65 hektarů a začal hospodařit. Pěstovali hlavně pšenici a dařilo se jim. Další pokolení v tom pokračovala a já sám jsem vyrostl jižně od Yukonu a hospodařil jsem na farmách mé babičky a strýce. Ale s tím, jak nás v rodině přibývalo, museli jsme si hledat živobytí jinde. Pustil jsem se tedy do bankovnictví, pracoval jsem také pro elektrárenskou společnost a založil jsem vlastní elektrikářskou firmu. Před třemi lety jsem odešel do důchodu, takže mám teď čas péct koláče a hrát polku.“
Milo Shedeck, foto: Vít Pohanka
Uzavírá Milo Shedeck – Žídek takovou menší rodinou ságu. A v Oklahomě byste našli tisíce jiných rodin, které sem dorazily z Čech, Moravy nebo Slezska a podobný příběh by Vám s nějakými obměnami mohly vyprávět také.
