I díky hudbě Kainarovy básně pořád žijí
"Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly..." Už asi tušíte, čí texty a písně dnes uslyšíte. Autorem textu je básník Josef Kainar. Rok 2017 přináší řadu zajímavých výročí, a jedním z nich nový rok začneme. Od narození Josefa Kainara letos uplyne 100 let.
Na život a básně Josefa Kainara zavzpomínal v rozhlasovém pořadu Večerní návštěva u.... hudební redaktor Jiří Kasal. Vysílal se v červenci 1970, tedy rok a čtyři měsíce předtím, než Josef Kainar předčasně, ve svých 54 letech, zemřel.
"Na svět přišel 29. června 1917, což podle jeho slov bylo šťastné řízení osudu. Kainar totiž nebýval dobrým žákem a studentem. Známky na vysvědčení nemíval nejlepší, ale narozeniny na sklonku školního roku jej poněkud chránily před hněvem rodičů. Otec, stejně jako dědeček, byl zaměstnán u dráhy. A Kainarovi také bydleli v těsné blízkosti nádraží. Jeho zvláštní atmosféra se hluboko vryla do paměti budoucího básníka i textaře."
Atmosféra nádraží je například v písničce Blues železničního mostu, kterou zpívá Eva Olmerová. Josef Kainar k této básni složil i hudbu.
"Jeho maminka velmi ráda muzicírovala, a jejím přičiněním se naučil na housle. Syn si však idylického dětství příliš neužil, neboť po rozvodu rodičů žil Josef Kainar s otcem, se kterým si málo rozuměl. Navíc se s ním často stěhoval po nevalných bytech, a v jeho chlapecké duši se načas zabydleli smutek a melancholie. V rodném Přerově vstoupil coby student do gymnázia. Studium si kvůli nedbalosti prodloužil o tři roky, a maturoval až v 21 letech. Do Kainarova gymnaziálního mládí spadají taktéž básnické začátky spojené se studentským časopisem, a přátelství s mladým básníkem Hanušem Bonem, jedním z vůdčích duchů skupiny 42. V Praze na Karlově univerzitě si vybral češtinu a francouzštinu. Ale i když vysokou školu nedokončil kvůli nacistické okupaci, seznámil se v tomto městě s Halasem, Nezvalem, Horou a dalšími velikány české poezie. Válečná léta prožil mimo Prahu, a dělal tehdy lecos. Byl zaměstnán na dráze, na pile, ale také si vydělával jako kytarista Doležalova orchestru v ostravské kavárně Savoy," přiblížil v archivním pořadu Jiří Kasal.
Kainar a housle: začal jsem jako zázračné dítě, a skončil jako vzpurný klacek
Sám Josef Kainar se v rozhlasovém pořadu svěřil, jaký má hudební vkus:
"Já mám tak široký vkus, že už to není ani vkus. A vůbec si to nevyčítám, protože co s vybraným vkusem třeba v lásce. Já hudbu miluju, a nikdy jsem si nedal předpisovat, co mám poslouchat a koho mám mít rád. Na úvod by to měl být Beethoven, a já řeknu proč. Když máte o řadu let starší sestru, která začíná hrát v 11 letech Beethovena, tak to jsou vám dva roky, pohybujete se při zemi, a velice často si při tom hrajete právě pod klavírem. Klavír je zvláštní věc, jediná věc na světě, která má tři nohy. A když jste pod ním, tak máte nebe plné hudby. A to by mělo být pro mě, jak se říká, osudové předznamenání. Jenomže Beethovena si nedáme. Já jsem se totiž jiným řízením osudu na klavír nikdy nenaučil hrát. Jako dítě mě totiž na klín vzal sám veliký Kocián, takže jsem řadu let musel hrát na housle. Začal jsem jako zázračné dítě, a skončil jsem v patnácti jako vzpurný klacek, který nechce cvičit, protože chce psát opery. Dáme si třeba něco od Bacha. Já se otevřeně přiznám, že se mi často zdává, že hraju na varhany. A když pak slyším Bacha ve skutečnosti, je to snad ještě krásnější, ačkoliv já při tom jenom sedím jako moc tichá pecka a jenom poslouchám."
"Chodili k nám bratři Halmové, trochu za sestrou, a trochu za Dvořákem. Myslím, že svého času jsem doma slýchal hrát Klementa Slavického. Taky bych se měl zmínit o panu Princovi. To byl houslista, který mi imponoval, protože se o něm vyprávělo, že kdysi koncertoval v Monte Carlu. Hrálo se ledacos, hlavně Beethoven a česká klasika. Proto je přirozené, že jsem tíhl k tomu, co se doma nehrálo. V té době se něco proslýchalo o jazzu a jakýsi pan Ellington hrál takovým zvláštním způsobem na klavír v nějakém nóbl newyorském klubu. Navštěvoval jsem pilně bohatší spolužáky, kteří měli doma už nějaké prarádio, a tak dlouho jsme točili všemi knoflíky, až jsme ulovili, když ne zrovna Ellingtona, tak alespoň něco, co se té jeho hudbě podobalo. Ellingtovi jsem se pak upsal na celou řadu let, a byl to krásný úpis."
Pro rozhlas vytvořil populární "rozhlásky"
Josef Kainar měl blízko i k divadlu a pracoval jako dramaturg v Divadle satiry. V novinách Rovnost vycházely jeho vtipy, obrázky a básně. Po druhé světové válce také spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem.
V Československém rozhlase například tvořil tzv. rozhlásky, ve kterých seznamoval mladší posluchače s děním. Po roce 1947 se věnoval pouze literatuře. Jeho básně jsou jako příběhy, které nutí čtenáře k zamyšlení.
Sedmikrásky se nad Brno vrátily
Říká se, že tahle melodie Josefa Kainara napadla v noci a ve čtyři ráno zazvonil s kytarou u kapelníka Gustava Broma. A ten ještě v noci pořídil notový záznam. Josef Kainar zabrousil i do světa filmu. Podílel se na scénáři k filmu Baron Prášil z roku 1962, který režíroval Karel Zeman.
Album Obelisk je poctou Kainarovi
Legendární jsou dvě rocková alba z roku 1972. Kuře v hodinkách skupiny Flamengo a Město ER skupiny Framus Five. Celá skladba z legendárního alba zabrala celou 1. stranu. Zajímavé je i průřezové album z roku 1977 s názvem Obelisk, které je jakousi poctou Josefu Kainarovi. Skládá se pouze z Kainarových písní nebo jeho zhudebněných básní a sešli se na něm Jiří Suchý, Eva Olmerová, Vladimír Mišík, Michal Prokop a Jiří Jelínek.
Josef Kainar je i ve vesmíru. Hvězdárna na Kleti objevila 13. ledna 1996 planetku. Nejdřív se jmenovala 14 056. Pak dostala jméno Josef Kainar.
