Otec vlasti na cestách II: Říše a římská jízda

V Historických obzorech se budeme opět věnovat Karlovi IV. S Evou Doležalovou z Historického ústavu AV jsme minule shrnuly jeho pobyt ve Francii a Itálii. Dnes se opět zaměříme na jeho zahraniční cesty, vypravíme se na západ i na jih.

Karel IV.

A nebudeme tam krátce. Karel totiž mimo české království trávil více času, než by se na první pohled zdálo.

"Říká se, že Jan Lucemburský byl králem cizincem, že neustále cestoval. Víme, proč to dělal. Jeho situace nebyla jednoduchá. Pokusil se o samostatnou politiku vůči říši, o italské panování. Když pak ale uděláme itinerář Karla IV., tedy soupis míst, kde v rámci jednotlivých let pobýval, tak zjistíme, že frekvence pobytu v Čechách a přímo v Praze nebyla až tak vysoká, jak bychom asi předpokládali. Ono to mělo své zdůvodnění. Stabilní královská a poté císařská kancelář sice už existovala, panovník ale přesto musel objíždět svou zemi, protože takovou síť úředních institucí a zástupců, na kterou by mohl jen tak jednoduše spoléhat, že zajistí, že se bez jeho přítomnosti nebude v říši nic špatného dít. Musel se navíc účastnit také zasedání říšských sněmů, které se konaly v různých říšských městech, což bylo pro správu celé říše velmi důležité. Panovník, ať už římský král nebo pak i císař, musel během jednoho roku vykonat poměrně velké množství zahraničních cest."

Karel IV. s Annou Svídnickou v roce 1355, zdroj: archiv Univerzity Karlovy

Velmi často Karel pobýval v Norimberku. Oblíbil si jej i proto, že se mu tam konečně narodil netrpělivě očekávaný dědic. Václav IV. přišel na svět v únoru roku 1361. Narodil se už korunovanému římskému císaři a císařovně. Karel se totiž v roce 1355 spolu se svou manželkou Annou Svídnickou nechal v Římě korunovat. Dosáhl tak nejvyšší možné světské hodnosti v tehdejší křesťanské Evropě.

"Dá se také říct, že Karel cestu do Itálie dlouho odkládal. Nešlo jen o to, že neměl správné korunovační klenoty, ale také proto, že věděl, že v Itálii se proti němu a obecně proti lucemburské vládě poměrně silná opozice, která byla zejména v prostřední Milána a jeho bezprostředního okolí představována významným rodem Visconti, s nimiž měl Karel tu čest se poměřit už ve svých šestnácti letech, když v Itálii pobýval poprvé. Tady asi Karlovi hrálo do ruky to, co se o něm říkalo, totiž ze byl dítětem štěstěny. Když vykročil na svou italskou cestu, tak krátce předtím, než dorazil do Milána, se dozvěděl, že ten největší nepřítel, Roberto Visconti, arcibiskup milánský, zemřel."

Železná koruna langobardských králů, foto: James Steakley, CC BY-SA 3.0

Náhodou?

"Dá se říct, že náhodou. Nebyl ani otráven, ani nedošlo k jinému záhadnému úmrtí. Zkrátka zemřel a ostatní Viscontiové, protože se v té době nebyli schopni tak rychle zmobilizovat, byli ochotni k ústupkům a domluvě s Karlem. To mu umožnilo slavnostní vstup do Itálie, kdy sáhl po první koruně, totiž železné koruně langobardských králů, králů Lombardie."

5. dubna, na neděli velikonoční, byl pak v bazilice svatého Petra korunován císařem. Podrobně se slavnosti ve svém článku na serveru dějiny a současnost věnovala Kateřina Kubínová z Ústavu dějin umění AV:

Kateřina Kubínová, foto: archiv Akademie věd ČR

"Na konci mše udělil kardinál požehnání a spolu s císařem a císařovnou, aniž odložili své insignie, se vydali za bouřlivého potlesku a jásotu k východu z baziliky. Nad schodištěm se císař s kardinálem rozloučil polibkem a dole nasedl císařský pár na slavnostně ozdobené koně a vydal se směrem k Lateránskému paláci. Císař jel na bělouši, na hlavě měl korunu, v pravici žezlo a v levici jablko. Průvod se ve velké tlačenici pohyboval velice pomalu a císař musel pasovat další a další rytíře. K rychlejšímu postupu nepomohlo ani rozhazování peněz mezi lid. Cesta, která by se jindy dala zvládnout za hodinu, se nesmírně protáhla a průvod dospěl do Lateránu až v podvečer v hodině nešporní."

Povstání v Pise

Ozdoben císařskou korunou se Karel zastavil také v Pise, kudy už při cestě do Říma jednou projížděl. A mohla to být pro něj také zastávka vůbec poslední. Pisánským se totiž, jako mnoha jiným, lucemburské panování v Itálii nezamlouvalo.

Palác Anziani v Pise, místo pobytu Karla IV. po císařské korunovaci, foto: Michaela Krčmová, archiv Českého rozhlasu

"V několika případech došlo k tomu, že Karel zasáhl do správy měst. Odvolal např. městskou radu a dosadil novou. Ne vždy se ale trefil do situace tak, aby to vyznělo v jeho prospěch. Něco podobného se stalo právě i v Pise, kde při své první cestě, tedy při cestě do Říma, instaloval novou městskou radu, došlo tam k uspořádání poměrů, které se ale mezi tím, co z města odjel a než se do něj znovu vrátil, obrátily v jeho neprospěch. Ve městě vypuklo povstání, které navíc bylo ještě způsobeno tím, že začalo proslýchat, že Lucemburkové chtějí Pise odebrat město Lucca, které jí bylo podřízeno. Povstání bylo velmi dramatické, ohrozilo dokonce život už tehdy císaře a císařovny, protože někdo zapálil palác, ve kterém panovník se svou ženou nocovali. Karel a jeho dvořané ale zareagovali včas a nikdo z paláce v ohni nezemřel. Pak ale došlo k boji v ulicích, při kterém byli zajati všichni vzbouřenci a druhý den ráno bez milosti popraveni, přestože se jednalo o nejvyšší nobilitu v Pise. Jejich těla pak byla umístěna na náměstí, aby všem bylo jasné, kdo drží moc. Myslím si, že to muselo být krvavé divadlo, které na ty pisánské velmi drsně zapůsobilo a bylo takovým škraloupem na Karlově korunovační jízdě."

To se stalo v květnu, v létě byl pak nový císař už zase v Říši a v Praze. A další politická rozhodnutí a cesty, včetně té poslední, jej ještě čekaly.