Jakub Jan Ryba ve vpomínkách svých potomků
V letošním roce uplynulo 200 let od smrti Jakuba Jana Ryby. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou je Česká mše vánoční. Už jako osmiletý uměl hrát na klavír, učil se na housle a varhany. Na gymnáziu získal značný rozhled a vzdělání, kromě češtiny a němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky. Od roku 1788 působil jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem. Ryba byl autorem celkem zhruba 1300 kompozic. Milena Štráfeldová věnovala svůj pořad nejen slavné mši, ale především osobě Jakuba Jana Ryby. Vyprávět o něm nebudou muzikologové, ale jeho potomci v šesté či sedmé generaci. Dodnes na Jakuba Jana Rybu uchovávají některé vzpomínky.
Česká mše vánoční "Hej, mistře"... Sotva kdo z nás si umí vánoce představit bez této melodie. Celé týdny před vánočními svátky zní doslova odevšad, už dávno by se nám měla oposlouchat, a přesto jakoby bychom ji pak u štědrovečerního stolu nebo o půlnoční mši slyšeli poprvé. S dojetím posloucháme, jak se pastýři svolávají k betlémským jesličkám. Nejsou to přitom pastýři z daleké Palestiny, ale z důvěrně známých brdských kopců, a nemíří do honosného města s palmami. Tihle pastuškové nesou Jezulátku své vánočky, husy a hnětýnky ovčího sýra do obyčejného venkovského chléva.
A právě tuto náladu českých vánoc bychom Vám, vážení posluchači, chtěli navodit v našem dnešním svátečním pořadu. Věnovali jsme ho nejen slavné "rybovce", kterou známe všichni, ale především jejímu autorovi, rožmitálskému kantorovi Rybovi. O něm toho totiž většinou mnoho nevíme...
O autorovi České mše vánoční nebudou tentokrát hovořit historici nebo muzikologové. O Rybovi, o jeho nadějích i prohrách, o neuvěřitelné skladatelské píli i nešťastném konci jeho života, o jeho rodině budou vyprávět ti, kdo k ní vlastně dodnes patří - jeho potomci. Podařilo se nám shromáždit svědectví několika příbuzných Jakuba Jana Ryby v šesté či sedmé generaci, kteří v rodinné paměti dosud uchovávají i některé málo známé vzpomínky. Ing. Ivan Hoyer z Rožmitálu, který ve své sbírce shromažďuje snad všechno, co se mu o životě a díle jeho prapředka podaří získat, však hned na začátku vyvrátí jeden z omylů. Domníváme se totiž, že známe Rybovu podobu. Je to přeci ten muž s vysokým čelem, pěstěným plnovousem a romantickým pohledem... Ivan Hoyer ale tuto podobiznu odmítl. Mimochodem, varhany, které přitom uslyšíte, jsou ty původní, Rybovy, z rožmitálského kostela...
O Jakuba Jana Rybu se soustavně zajímá i Ivana Hoyerová. Nejen že učí na rožmitálské hudební škole, ale na kostelních kůrech a farských půdách hledá dosud neznámé Rybovy skladby a z jeho děl připravila řadu koncertů. O životě svého pra - pra dědečka řekla:
"Jakub Jan Ryba, český skladatel a náš rožmitálský učitel, se narodil v Přešticích 26. října roku 1765. Své dětství prožil v Nepomuku, kde chodil do školy a byl svým otcem veden k hudbě. Potom studoval v Praze. Praha byla pro něj velmi dobrým obdobím, začal zde také poprvé tvořit. Bohužel, jak to tak bývá, skončilo velmi záhy. Rybův otec onemocněl, přál si, aby Ryba odešel domů, aby se začal už něčím živit. Ryba přerušil studia na gymnáziu, absolvoval učitelský kurz a vrátil se do Nepomuka. Měl tam slíbené učitelské místo, které ale nedostal, a po takové docela velké životní krizi odešel do Mníšku pod Brdy, kde působil jako učitelský pomocník."
"Nikdy si nepomyslel, že by byl učitelem. Měl jiné plány, protože studoval v Praze na piaristickém gymnáziu, seznámil se tam po hudební stránce s mnoha význačnými osobnostmi a představoval si jistě svůj život jinak, jako hudební skladatel. Byl taky stoupencem těm josefínských školních reforem, ovšem s tím tady potom brzy narazil," uvádí Ivan Hoyer. Přesto byl Ryba podle všeho učitelem velmi svědomitým. V jednom dopise Ryba napsal: Kdysi stačilo kandidátu učitelství trochu hudby, ke zpěvu snesitelný hlas, trochu číst, psát, počítat a odpovědět na několik otázek z katechismu. Vesnické děti ostatně nepotřebovaly mnoho vědět. Nyní se však žádá, aby učitel poctivě plnil povinnosti svého stavu, má být zbožný, rozšafný, pravý křesťan nejen slovy, ale i činy. Školní děti je povinen milovat a působit příkladem.
"V roce 1788 mu bylo nabídnuto místo v Rožmitále, které přijal. Poté, co se v Rožmitále jako učitel osvědčil, byl jmenován definitivním učitelem rožmitálským. V Rožmitále se oženil a založil velmi početnou rodinu.
Ryba měl se svojí manželkou Annou celkem třináct dětí. Přitom jen sedm se jich dožilo dospělosti. Jako venkovský učitel měl přitom Ryba jen velmi skromné příjmy. Při své pečlivosti si je opět zaznamenal: na penězích ročně od vrchnosti dostal 28 zlatých 48 krejcarů, dále 6 měřic žita, 1 čtvrtec hrachu, pět a půl sudu piva a při každém lovu ryb jednoho kapra. Zato jen za hraní při pohřbech si vydělal 40 zlatých. Ostatně hudba byla v 18. století prvořadou povinností každého kantora.
Byl zde nejenom kantorem, ale především varhaníkem v obou rožmitálských kostelích. V Rožmitále vznikla většina Rybových skladeb, především duchovních, a v takovém dosti šťastném období v roce 1796 i jeho Česká mše vánoční "Hej, mistře", která jej učinila nesmrtelným."
Do našeho pořadu tak přispěl další z rodiny rožmitálských Hoyerů, pan Hubert Hoyer, varhaník v rožmitálském kostele a předseda Společnosti Jakuba Jana Ryby.
Ryba má vlastně jako skladatel tak trochu smůlu. Z jeho obrovitého díla, jsou ve skutečnosti známy jenom zlomky, většina z nás si vybaví právě jen jeho slavnou vánoční mši. Sám přitom uvedl, že složil více než tisíc skladeb. Ivana Hoyerová upřesnila:
Přestože smutné události by neměly patřit k vánočním svátkům, v případě Jakuba Jana Ryby se jim nevyhneme. O jeho náhlé smrti dodnes kolují určité dohady. Ve svých padesáti letech totiž rožmitálský kantor spáchal sebevraždu:
"V Rožmitále se ale Ryba také setkal s nepřízní, s mnoha nepřáteli, ústrky, beznadějí. Zápasil o to, aby škola v Rožmitále vzkvétala, aby děti chodily do školy, aby se jim dostalo vzdělání. Velmi osobně si všechny své osobní prohry bral a nakonec svůj životní zápas neustál a roku 1815 spáchal sebevraždu."
O jejích možných důvodech hovoří i další z Rybových potomků, shodou okolností náš rozhlasový kolega Jakub Jan Kühnel:
Vraťme se však rychle od tohoto smutného tématu k Rybově hudbě:
Jakub Kühnel, další z Rybových potomků, kteří v našem pořadu už hovořili, si dokonce pamatuje posloupnost generací, které ho od Ryby dělí:
"Já bych měl být, jestli si to dobře pamatuju, sedmá generace. Dcera Jakuba Ryby si vzala lesníka Schwinga, jejich dcera si vzala purkrabího Karla Kolminzera v Rožmitále a v Týně nad Vltavou, ten měl syna Karla Kolminzera, který byl správcem arcibiskupských velkostatků na Arcibiskupství pražském. Ten měl dceru - moji babičku Annu Kolminzerovou, posléze Moravcovou, ta měla dceru Janu a já jsem její syn, takže vlastně sedmá generace."
"Přímo o Rybovi se toho tolik nezachovalo, protože přece jenom je to už hodně let a hodně generací, ale vzhledem k tomu, že ti jeho potomci se pohybovali na různých statcích, na zámcích, protože vlastně celé ty jižní Čechy a to povodí Vltavy řekněme spravovali, takže se spíš dochovaly vzpomínky mé babičky a pratety. Ty si pamatovaly, že na některých těch hradech a zámcích a na těch statcích, kde dočasně Rybovi potomci bydleli, někde strašilo. Babička mi vyprávěla, že její tatínek, ten správce arcibiskupských velkostatků, který tedy už žil v Praze a zemřel tady, že když byl mladý, tak na týnském zámku, kde tehdy bydlel, třeba v noci po chodbách jezdili koně. Nebo že mu někdo sfoukával svíčku. Jinde zase, myslím že v Dolních Břežanech v jednom statku, chodil vždy spát na rozpálenou pec černý kocour a říkalo se, že to bylo proto, protože při stavbě toho statku se jeden z řemeslníků zabil. Těchhle příběhů jsem slýchával jako malý poměrně dost a všechno to bylo právě z té rodiny Jakuba Jana Ryby."
S Jakubem jsme o jeho prapředkovi hovořili dlouho a mně to nedalo, abych se nezeptala, jestli si i on sám někdy o vánocích zazpívá v Rybovce:
Možná by mše "Hej, mistře" v beatové úpravě opravdu mohla mít úspěch, pochybuji ale, že by na půlnoční mši dokázala tak dojmout jako Rybův originál.
Příspěvek jsme vysílali v premiéře 25. prosince 2001, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
