Ve vesničce Stránské je každý třetí obyvatel amatérský herec
Víte, ve které vesničce je největší hustota ochotnických herců na počet obyvatel? Je to Stránské. Malá vesnička na severní Moravě. Herci se soustředí kolem občanského sdružení, které vzniklo v roce 2005 a funguje v prostorách zemědělské usedlosti, která patří manželům Křenkovým. Na zdejší farmě se mohou zájemci naučit i řadu řemesel.
Na farmu manželů Křenkových jsme přišli přes stáje, kde nás vítaly ovce, kráva a koně.
"Máme pocit, že tihle koně by tu mohli slušně dožít. Tady je třeba kobyla Agrabatika. Když nám ji přivezli, tak jsme ani nevěděli, jakou bude mít barvu, v jak hrozném stavu byla. Dnes, skoro po třech letech pobytu, je schopná se k člověku přiblížit a sama se rozhodne, jestli se nechá pohladit nebo ne. Další kobylky trpí alergií. Taky tu s námi dožijí. Jinak jsou tu i dva koně na ustájení a díky tomu zase můžeme živit ty naše koně,"
uvedla Vladimíra Křenková. V době mého příjezdu na farmu se tu právě rodilo množství ovcí. Chovají tu valašské ovce, což je plemeno téměř vyhynulé a je zařazené do ohrožených druhů. Chovat valašky tu začali v roce 2005 a původně měli jen dvě. Dneska je všechno jinak.
"Naše stádo je zařazeno do genových rezerv. Původní valašky jsou odolné. Je jich registrovaných kolem 400. Když jsme před pěti lety začínali se záchranou tohoto plemene, tak jich bylo registrovaných 180."
"Chvilku budu počítat, 28 dospělých a 15 jehňat a dva plemenní berani, ti jsou venku."
Valaška patří mezi tzv. Cápové ovce, dobře přizpůsobené k pasení v tvrdých horských podmínkách. Plemeno není šlechtěné, proto si zachovalo svou přirozenou samostatnost a nevyžaduje žádné zvláště náročné ošetřování. Ovce se tak spokojeně procházely i ve sněhu. Mezi valaškami byla i jedna černá.
"To je jediná černá ovečka, ale taková vymodlená. Maminka měla vždycky berany a my jsme do chovu neměli nic dalšího. Černé kusy jsou ještě vzácnější, než obvyklé bílé. Tohle je slečně Hašlerka a maminka se jmenuje Lentilka. Děti nám vymýšlí jména a pak děláme na jaře akci Vítání mláďat. Ten, kdo jméno vymyslel, si přijde pokřtít vlastní mláďátko. U valašek je zajímavé to, že ovečky i berani mají rohy. Všimněte si u mláďat, jak jim už rostou růžky. Je to praktické při manipulaci, je za co chytit."
Zdejší valašky mají hrubou vlnu, která ročně dosáhne délky přes 20 centimetrů. A právě zpracování vlny je doménou Křenkových. Pustili se do toho právě kvůli černým valaškám, jejichž vlnu nikdo na strojové zpracování nechtěl. A tak pod jejich rukama ožívají snhuláčci, panáčci a to vše z plstěné vlny. I my jsme dostali do ruky různě obarvenou vlnu, speciální jehlu na plstění a začali jsme rychlým bodáním vytvářet svůj první plstěný výrobek. Tácek pod hrneček. A k tomu jsme dostali u repliky pece i pohoštění.
zvala nás ke stolu Vladimíra Křenková. Na farmě ve Stránské učí i řadu řemesel. Založili tu Nedělní školu. Původně si představovali, že budou řemesla učit o víkendech. Teď to spíš vypadá, že je škola od neděle do neděle. Řemesla, která učí, lidé ze sdružení sami ovládají.
"Nemusíme proto zvát lektory. Je nás ve sdružení šest a každý ovládá nějaké řemeslo. Doménou je zpracování vlny, pak košíkářství, drátenictví, batikování, pletení sítí, pečení chleba, zpracování mléka, výroba sýrů."
Na statku je i malá knihovna, kde se knihy obnovují každé tři měsíce. Přes týden sem jezdí na výlety školy, školky i studenti. Sdružení se zapojilo do projektu Radost a hrdost. Díky němu se na farmu dostávají studenti ze zahraničí.
Tohle vše Křenkovi provozují ve vesničce, která má 68 obyvatel. Když sem na farmu přišli, byla ve špatném stavu, dodal Roman Křenek:
"Bydlíme tady teprve čtvrtý rok. Tři nebo čtyři roky jsme jen vyklízeli. Bylo neuvěřitelné, co dokázali bývalí nájemníci. Vyvezli jsme dvě tatry jen popela, pak sklenic, a dalšího nepořádku. Tři roky jsme vyklízeli, obouchávali omítky, spravovali střechy, trámy a teprve pak se začalo něco dělat."
Kromě všech činností kolem řemesel a chovu ovcí se Křenkovi pustili i do divadla. Dá se říci, že Stránské má největší hustotu ochotníků na počet obyvatel.
Divadelní spolek se jmenuje Pec. Jednou místní při čtení staré kroniky narazili na zmínku o místním divadelním spolku. A řekli si, proč ho nezaložit znovu. A tak vznikl spolek Pec, jehož maskotem je kámen Pecan, který má podobu obličeje. Jednou se málem ztratil. Když však herci přijeli na stejné místo za 14 dní, spokojeně tam na ně čekal.
