Bez Čechů by Vídeň nebyla Vídní
Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo vono - zní titul nové knížky pražského nakladatelství Primus. Její autor, výtvarník Jan Brabenec, ví, co říká. Ve Vídni žije a pracuje už víc jak tři desítky let. A v knize provází čtenáře nejen samotnou rakouskou metropolí, ale píše i o slavných českých krajanech, kteří k Vídni patří stejně jako Sachrův dort nebo vídeňské valčíky. Knihu představil minulý týden v pražské Městské knihovně:
"Vrátíme se trošku do těch starých časů, do doby kolem přelomu století,"
řekl sám autor, když se na scéně objevil s cylindrem, bílou šálou a dlouhým černým pláštěm vídeňského světáka. Nebo kočího vídeňské drožky, jak chcete. A hned také vyjmenoval, jaké osobnosti, rodem z Čech, ho už dlouho zajímají:
"Gustav Mahler, Antonín Dvořák, Sigmund Freud, Emil Holub, Kokoschka, to byl vlastně syn pražské zlatnické rodiny. Pak důležitý člověk Josef Hlávka, Radecký a potom Franz Werfel."
Už z tohoto pouhého výčtu je ale jasné, že Jan Brabenec dává přednost trochu staršímu typu vlastenectví, tedy tomu zemskému, které se v Čechách pěstovalo ještě před národním obrozením. Vídeň ale byla vedle slavných rodáků z českých zemí také plná skutečných Čechů, byť na opačné straně sociálního žebříčku. Byli to hlavně kočí a lokajové ve šlechtických domácnostech, služky, kuchařky nebo kojné. A také stovky dělníků, kteří vyráběli cihly pro novou Vídeň:
"Vídeň je postavená z cihel, které se pálily v cihelnách na jižní straně Vídně. A tu nejhorší práci, která se tam dělala, dělali ti, co házeli písek. Těm se říkalo Sandleři. Člověk si ani neuvědomí, že toto jméno pochází z té těžké práce."
"Tahle knížka není ani bedekr, není to ani cestopis. Je to vlastně povídání dvou lidí při cestě do Prahy. Pak se projedou imaginárním městem. Takže je tam řeč o všem možném. Je tam řeč o architektuře, o historii města, posouvá se to až do současnosti. A je tam samozřejmě silný akcent na český element, český fenomén, který ve Vídni byl."
"Je to s velkou úctou ze slov postavený pomník nejen českému a slovenskému lidu vídeňskému. Je to smeknutí národoveckého klobouku před našimi prabábami a pradědy, na které bylo velmi zvláštně po r. 1918 zapomenuto. Je to připomenutí naší společné kultury jazykové, kultury práce i stolování. Snažil jsem se odstranit pavučiny času a zapomnění z příjmení, která byla kdysi vyslovována s úctou,"
přečetla při křtu knihy z její záložky herečka Hana Maciuchová. A na křtu nechyběl ani český velvyslanec ve Vídni Jan Koukal. Potvrdil, že Vídeň byla na přelomu 19. a 20. století vlastně druhé, ne-li první největší české město:
"Při sčítání rakouského nebo vídeňského lidu v r. 1905 bylo dvě stě tisíc česky mluvících obyvatel."
Dodnes tam také mnoho lidí, rodilých Rakušanů, mluví dobře česky:
"Teď jsme tam měli pana prezidenta a šéfka protokolu ho oslovila česky a začala mu česky představovat členy rakouské delegace. A on se na mne otočil a řekl, proč jsme objednali překladatelku? Já jsem mu ale říkal, že ne. To je šéfka protokolu a mluví zkrátka česky jako každý druhý Vídeňák."
A i podle zkušenosti pana velvyslance si Vídeň dodnes udržuje svou slavnou tradici města kaváren:
A nakonec došlo i na samotný křest knihy Vídeň je Vídeň, samozřejmě šampaňským. Přečtěme si z ní alespoň kousek:
/ukázka z knihy Jana Brabence/
Na závěr zazněla i ta jedině správná melodie, která k této knize patřila. Hymnu "Za císaře pána a jeho rodinu" zpívala celá Městská knihovna.
