Ema Destinnová jako učitelka zpěvu
V Českých Budějovicích probíhají v těchto dnech Hudební slavnosti Emy Destinnové. Festival vznikl jako oslava této vynikající pěvkyně a zároveň morální splátka za roky, kdy nesměla být v komunistickém Československu připomínána. V dnešní kulturní rubrice představíme Destinnovou jako učitelku, která se snažila své mimořádné umění předat mladší umělecké generaci.
Ema Destinnová se věnovala vyučování až v posledních letech svého života. V jejím deníku lze najít poznámky o žácích, o počtu hodin, které každý absolvoval a také stručná hodnocení jejich pokroků. Někdy se vyjadřuje i humorně a sarkasticky, například na adresu jedné méně nadané, s kterou se rozloučila, píše: "...čímž kariéra této vzácné 'pěfkyně' skončena je."
"A toho koně jaksi strhnul zpět a jak on se teď postavil na zadní nohy, tak Destinnovou vyhodil ze sedla. A Destinnová letěla velkým obloukem, jak by byla dopadla, bůh ví. A ten Arab byl tak mrštnej, že skočil po ní a než padla k zemi, tak ji zachytil,"
vzpomínala o mnoho let později bývalá společnice Destinnové Marie Martínková. Destinnová Gillyho přivedla do Čech, učila ho zpívat, společně objížděli světová jeviště a rozvinul se mezi nimi milostný vztah. Zřejmě její zásluhou Gilly vystupoval i v Národním divadle v Praze v roli Přemysla.
Místo Gillyho později vystřídal český lesní inženýr Mario Roman, který se u Destinnové školil jako tenor. Zřejmě i díky osobnímu zaujetí bylo pedagogické působení Destinnové v obou případech velmi intenzivní - a úspěšné, zejména u Gillyho, jehož kariéra pokračovala i po rozchodu s pěvkyní.
Za žačku Destinnové se považuje i jiná slavná česká pěvkyně, Jarmila Novotná. Když v roce 1990 navštívila po desetiletích emigrace Čechy, vzpomínala na první setkání:
"Můj otec si dodal odvahy a říkal: Tak já jsem se musel zeptat Emy Destinnové. A říkal prý: Já mám bláznivou dceru a ta chce jen zpívat a zpívat, a já ani nevím, jestli má hlas. Mohla byste si ji poslechnout? Ona byla velice laskavá, řekla: jen ať přijde za mnou do hotelu Palace, což jsem udělala. Hezké bylo, že mě přivítaly dvě černé kočičky, pořád jsem se s nimi mazlila, tak jsem nebyla rozčilená. Pak jsem jí zazpívala a ona řekla: To je velmi pěkný hlásek a já vám dám hodiny, když budu v Praze. Ale ono těch hodin bohužel nemohlo být mnoho, protože ona byla pořád pryč."
K posledním žačkám Emy Destinnové patřily Milada Beutlová, Božena Prexlerová a Milada Šimčíková. Posledně jmenovaná zemřela v roce 1989, zanechala ale po sobě vzpomínky, které nedávno získalo do své sbírky Paměť národa občanské sdružení Post Bellum. Šimčíková přišla k Destinnové díky zprostředkování svého bratra, který se s Destinnovou potkal jako evangelický farář u české menšiny ve Vídni. Šimčíková byla učitelkou ve Vlašském Meziříčí a zpěv už v té době soukromě studovala. Na své první setkání s Destinnovou vzpomíná:
Podle poznámek pěvkyně u ní Šimčíková absolvovala 9 hodin zpěvu. Šimčíková vypráví, že z Valašska cestovala vždy v pátek po vyučování, cesta vlakem za učitelkou jí trvala skoro 24 hodin, v sobotu odpoledne proběhla lekce a následovala čtyřiadvacetihodinová cesta nazpět opět rovnou do vyučování. Výuku ukončilo úmrtí Destinnové v lednu roku 1930.
"Je škoda, že Destinnová nenapsala učebnici zpěvu, když tolik času věnovala jiné literární činnosti," napsal historik Oldřich Lacina. Dokladem jejího nesporného pedagogického talentu zůstal podle Laciny jediný žák - a to je Dinh Gilly. Ostatní slibné rozlety ukončila její předčasná smrt. Je také škoda, domnívá se Lacina, že nikdy nedostala nabídku jít učit na pražskou konzervatoř. Její umění tak dnes může inspirovat mladé adepty pouze prostřednictvím dobových nahrávek.
