O zemi, z které pocházím, toho už vím dost
Ve čtvrtek 31. červnece odehrálo Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie svoje definitivně poslední představení. Kritikou i diváky oceňovaný soubor uměleckého ředitele Dušana D. Pařízka tak ukončil finančně neuspokojivou situaci. Za desetiletou érou udělala tečku poslední repríza hry Petra Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Na toto představení se vydáme v dnešní kulturní rubrice.
V inscenaci Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, se na jevišti střídá skoro celý soubor, v neustálých převlecích se připomínají postavy ze všech inscenacích, které divadlo za deset let uvedlo. Experimentální hra Petra Handkeho to umožňuje, je totiž beze slov, nabízí hercům pouze trajektorie pohybu po jevišti.
"Dneska do toho extrémně zasahovalo zpoždění a ta technická stránka, kdy se herci museli prodírat přes diváky na jeviště. Změnili jsme některé trajektorie, abychom vůbec zvládly ty převleky. Viděl jste v něco málo přes hodinu trvajícím představení přes 140 postav na jevišti. Dneska jsme museli zabrat, abychom to vůbec zvládli za těchto stížených podmínek. A myslím že se to v rámci možností povedlo. Ale byly tam dneska odchylky."
"Měla vzniknout už před rokem. Ale tehdy se poprvé krátil rozpočet, příspěvek, který nám magistrát smluvně slíbil, o 650 tisíc korun. Tenkrát jsme tuhle produkci, velkou celosouborovou inscenaci z finančních důvodů vyřadili a nahradili ji malou komorní inscenací Podzemní blues. A teď už vlastně, přestože to krácení ze strany magistrátu bylo podstatně drastičtější, příspěvek se krátil v tomhle roce o 875 tisíc korun, teď už nebylo zbytí, protože bychom neměli tuhle inscenaci kdy realizovat. A samozřejmě se těžiště posouvalo někam jinam. Stalo se z toho bilancování, divák, který nezná naši práci, viděl opravdu jenom Handkeho, ale kdo zná naši práci, ten si v tom mohl hledat komentář k asi 25 inscenacím, které jsme opakovaně citovali."
Dušan Pařízek vyrostl v německojazyčném prostředí, kam jeho rodiče v roce 1974 emigrovali. V 90. letech se vrátil do Prahy a vystudoval Divadelní fakultu AMU. V Divadle Komedie vytvořil divadlo s výtrazně profilovanou dramaturgií, hrály se tu divadelní hry a dramatizace moderních německojazyčných autorů. Soubor pod jeho vedením vyzrál a sklízel ocenění na mnoha divadelních festivalech. O budouvání souboru je podle něj potřeba vždy usilovat:
"O takový výsledek se musí vždy usilovat, nic jiného nemá smysl. Cílem musí být velmi silní spolupracovníci, kteří spolu stejným jazykem komunikují. Když se tohle povede, když se najde relativně náročné téma, které jak inscenační tým tak hráče zajímá, tak je i šance, že oslovíte i diváky. A pak se na téhle základně může vybudovat i čím dál tím rychleji pracující soubor. To je otázka jakéhosi zaměření. Podle mého názoru bychom o to všichni, kteří děláme divadlo, měli usilovat. Jestli se to povede, to je ve hvězdách."
S jakým pocitem uzavíráte tuhle destiletou etapu?
A jaké budou Pařízkovy nejbližší kroky?
"Hlavní těžiště mé práce bude v příštích letech určitě v Německu, respektive v německy mluvících zemích, budu nejprve pracovat v Düsseldorfu, posléze v Curyšské činohře a pak se vracím poprvé do České republiky. Měl bych pracovat s činohrou Národního divadla, poprvé budu, dá-li Bůh, na jaře 2013 pracovat ve Stavovském divadle."
"Já osobně bych od října chodil do nového divadla, které vzniká v budově Národní galerie v Praze Holešovicích. Má se jmenovat Studio hrdinů. To bude do jisté míry pokračování nebo alternativa k tomu, co jsme dělali my tady v Komedii. Četl jsem projekt, mají tam pracovat dvě naše kolegyně. A z toho co vím, z projektu, který jsem četl, jsem nadšen..."
