Na svatbě Elišky Přemyslovny

Některé okamžiky se těm, kteří je prožili, mohly zprvu jevit jako bezvýznamné, ačkoli nakonec je jejich místo v historii velmi zásadní. Mezi takové ale rozhodně nepatřil sňatek osmnáctileté přemyslovské princezny Elišky se čtrnáctiletým synem římského krále Janem Lucemburským. Od něj se už dopředu očekávalo, že běh dějin v českých zemích ovlivní zcela zásadně, a tak se také stalo.

Pečeť Jindřicha Koruntanského z roku 1303

Lucemburská dynastie vládla v českých zemích více než století, za tu dobu se na trůnu vystřídali čtyři její příslušníci, země zažily obrovský rozkvět i husitské války. Vraťme se ale úplně na začátek toho všeho, do roku 1310.

V Praze stále ještě seděl neoblíbený král Jindřich Korutanský, když se na Rýnu, ve slavném městě Špýru konala svatba, která měla českým zemím zajistit klid, mír a samozřejmě alespoň po přeslici následnictví přemyslovského rodu.

Ještě před několika lety, na samém začátku 14. století, by si podobný sňatek asi těžko kdo uměl představit. Nevěstin otec, český a polský král Václav II., by zřejmě pro dceru hledal jiného ženicha než syna vzdáleného lucemburského hraběte. A když už, rozhodně by se svatbě nepřikládal takový význam. O deset let později bylo všechno jinak. Přemyslovská dynastie vymřela po meči, manžel nejstarší dcery Václava II. Jindřich Korutanský se ukázal jako neschopný a naopak otec Jana Lucemburského byl zvolen římským králem.

Klára Benešovská

Sňatku Elišky a Jana, do kterého Češi vkládali naděje na lepší budoucnost země, předcházela složitá diplomatická jednání, vládnoucí královský pár, tedy Eliščina sestra se švagrem se snažili vše zhatit, také římský král se rozmýšlel, nicméně nakonec došlo k vytouženému sňatku. Královskému sňatku tak slavnému, že se dnes, u příležitosti 700. výročí připravuje stejnojmenná výstava. Její autorkou je Klára Benešovská z Ústavu dějin umění AV. O tom, jak svatba vypadala a probíhala, si podle ní můžeme udělat podrobnou představu díky Petru Žitavskému, pozdějšímu opatu kláštera na Zbraslavi, autoru Zbraslavské kroniky, který se celé slávy účastnil.

"Eliška dojela na koni se svou družinou až do Špýru. Svým budoucím tchánem, tchýní a manželem byla očekávána v nedalekém klášteře johanitů v Heinbachu. Podle Petra víme, že si získala sympatie a obdiv. Sympatie proto, že byla údajně sličná mladá dívka a obdiv pro to bohatství a nádheru rouch, které na sobě měla. Seznámila se tedy se svou budoucí rodinou a teprve potom jeli všichni společně do Špýru, kde nejprve odpoledne římský král udělil svému synu Janovi v léno české země, protože český král byl leníkem římského krále. Teprve poté arcibiskup kolínský v západní části špýrského dómu, v tzv. královské síni, jak byl nazýván takový nádherný klenutý prostor v patře nad vstupem římského dómu, je tradice už od Karla Velikého, že to byly obrovské stavby se západními věžemi, které tam měly i prostory pro císařský nebo královský majestát, tak tam arcibiskup spojil ruce snoubenců po té právní stránce, na znamení, že jsou svoji."

Eliška Přemyslovna

K samotnému obřadu došlo až druhý den a Eliščin český doprovod z něj byl asi trochu překvapen. Odehrával se totiž úplně jinak, než bylo v českém království zvykem.

"Petr Žitavský popisuje velmi barvitě, jak všichni netrpělivě čekali před těmi místnostmi, kde byla ubytována princezna Eliška a jak byli všichni udiveni, protože když ráno vyšla, tak už na sobě neměla ta nádherná roucha, která si i sama vyšívala, ale měla na sobě jen úplně jednoduché splývavé roucho, on píše, že to bylo po francouzském způsobu a nic na hlavě, pouze vlasy rozpuštěny a rozvolněny po ramenou. V českých poměrech takhle nevěsta rozhodně nevypadala, on tam zdůrazňuje, jak byl překvapen. A jak se pak v takové pokoře a jakoby rouchu kajícníka předstoupili před Petra z Aspeltu, arcibiskupa mohučského. Dokonce se, jak tady v Čechách opět nebylo zvykem, se vrhli oba na zem, v nejvyšší pokoře před oltářem a před Bohem a jejich sňatek byl požehnán."

Do českého království se mladí manželé dostali až v listopadu a teprve v prosinci pak vstoupili do Prahy ovládané do té doby Jindřichem Korutanským. Názor, že teprve s Janem a jeho družinou se Češi seznámili se západní evropskou a především francouzskou kulturou, je podle Kláry Benešovské mylný:

"Jednak bylo české království součástí římské říše, byly tady odjakživa vlivy ze všech stran, existovala také velká migrace umělců, uměleckých děl, diplomatů, církevních hodnostářů...prostě tenkrát ti, co něco platili a měli určitou moc, tak museli neustále cestovat. A samozřejmě kdokoli chtěl a měl na to prostředky, tak si mohl pozvat umělce odkud chtěl, pokud byl dobře informován a věděl, co od nich chce. Rozhodně se nedá říct, že se v českých zemích nevědělo, co se dělo ve Francii, to v žádném případě. Tady od se s cisterciáckými kláštery, spoustou kameníků, řemeslníků, zlatníků, malířů rukopisů atd. se neustále sem infiltrovala řada vlivů i ze západní Evropy. A ten dvůr Václava II...to málo, co se z toho dvorského umění jeho doby dochovalo, tak ukazuje na skutečně vysokou kvalitu a úroveň, která je srovnatelná s dvory ostatních evropských panovníků."

---

Příspěvek jsme poprvé vysílali 12. září 2010, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.