Eva Jiřičná dosud hledá odpověď na otázku profesora Fragnera: které tři věci nesouvisejí s architekturou?

Kostel sv. Anny v Praze, kde dnes sídlí Nadace Vize 97, Oranžérie v Královské zahradě na Hradě, Hotel Josef na Starém Městě nebo nové Kongresové centrum ve Zlíně - to jsou nejznámější stavby, které v Česku realizovala světoznámá česká architektka Eva Jiřičná, když se sem po roce 1990 mohla vracet z exilu ve Velké Británii. Tam se naopak proslavila návrhy interiérů módních obchodů, butiků, nočních klubů, ale i veřejných budov nebo svých proslulých mostů a lávek. Byla členkou mezinárodní poroty, která jako novou budovu Národní knihovny v Praze vybrala tzv. blob Jana Kaplického, a o architektuře přednáší studentům na VŠUP v Praze.

Minulý týden v pražském Centru moderního umění DOX představila knihu Prostory a dialogy Evy Jiřičné. Jde o rozsáhlý knižní rozhovor, který s ní v loňském roce vedl publicista Karel Hvížďala. Sám o knize pro Radio Praha řekl:

"Ta kniha má vlastně dvě části. V té první se snažím ukázat, jak se emancipuje ego tvůrčího člověka. Jak se to já postupně odstřihává od rodičů, potom i od chlapů a jak vzniká tvůrčí osobnost. Ve druhé půlce zase stavíme fiktivní dům. Jde vlastně o to ukázat, jaké otázky by si měl klást stavebník nebo i ten, kdo si chce koupit nebo zařídit byt. Jak by měl o tom uvažovat. A to i pro mne samotného bylo zajímavé, protože jsem sám dům postavil a na některé otázky jsem přitom nemyslel."

Jak dlouho trvalo paní Jiřičné, aby se odstřihla a aby se z ní stala ta tvůrčí osobnost?

"To je proces, který nikdy nekončí. Ale dejme tomu, že to trvá do třiceti, pětatřiceti let."

Jakou roli v tom hrál odchod do exilu? Urychlit to, nebo zpomalil?

"To byste se musela zeptat jí. Podle mého soudu to ale emancipaci určitě pomáhá, protože tam se člověk musí spoléhat jenom sám na sebe."

Jak se vám vůbec tato kniha psala? Vím, že někdy klást otázky a loudit odpovědi je obtížné. Bylo to v tomto případě snadné?

"Ne, bylo to standardní. Je jen samozřejmě rozdíl dělat rozhovory se spisovatelem nebo filozofem, s lidmi, kteří ovládají slovo profesionálně, nebo s člověkem, který je naopak zvyklý všechno kreslit a vyjadřovat se tužkou. Takže o to složitější pak byla autorizace. Ale myslím, že ta námaha v přesnosti a artikulaci je pak vidět. Vyplatila se."

Jak by vypadal dům, který by pro vás postavila paní Jiřičná?

"To si musíte přečíst tu knížku. To tam je."

Sama architektka Jiřičná v DOXu přiznala, že knižní rozhovor s Karlem Hvížďalou pro ni znamenal určitou životní bilanci:

Eva Jiřičná

"Je strašně těžké říct, k čemu jsem dospěla. Já jsem spíš byla překvapená, že jsem při způsobu, jakým mne oslovil, byla schopna odpovídat na otázky, o kterých jsem si myslela, že bych na ně nikdy odpovídat nechtěla. Já jsem ale jinak zvyklá mluvit o různých věcech, takže i když se mne ptal na osobní věci, mně to nevadilo. Ani jsem se tím necítila dotčená. Spíš jsem se snažila opravdu upřímně formulovat odpověď."

Vy už jste tu několikrát řekla, že je velmi důležité umět se ptát. Jaká je tedy pro architekta ta nejdůležitější otázka, když začíná stavět?

"Víte, všechny otázky jsou důležité. A čím víc jich je, tím je ten výsledek lepší. Já opravdu nemůžu říct, že jedna otázka je důležitější ne druhá. Člověk ale musí odhadnout, která otázka je vhodná pro každý jednotlivý úkol. Ten odhad je myslím to nejdůležitější."

Já jsem nedávno měla možnost znovu si prohlédnout vaše Kongresové centrum ve Zlíně. Je to mimořádná stavba, a přitom se tu o ní poměrně málo mluví a málo ví. Jste s ní spokojená?

"Já nejsem nikdy úplně spokojená s ničím, protože vždycky vím, že by se to dalo udělat ještě lépe. Já musím říct, že ve Zlíně byla moje nejkrásnější zkušenost při spolupráci s lidmi, kteří tu budovu postavili. A já na to mám opravdu nejlepší vzpomínky. Kdybychom samozřejmě měli trošku víc peněz, tak to mohlo být ještě lepší. Já jsem ale ráda, že ta budova měla takový úspěch, že tam bylo tolik důležitých zpěváků, klavíristů, houslistů a že to město kulturně obrovsky povzneslo. Takže doufám, že to tam dlouho vydrží."

Rejnok Jana Kaplického

Kdysi zaznělo, že byste byla ochotná se pustit do dostavby rejnoka v Českých Budějovicích. Platí to?

"My se o to snažíme, je to ale samozřejmě ještě strašně dlouhá cesta. Zatím pomáháme procesu, aby ten objekt dostal územní rozhodnutí,"

upřesnila Eva Jiřičná k projektu koncertního centra v Českých Budějovicích, který krátce před svou náhlou smrtí navrhl Jan Kaplický.

V DOXu se také zamyslela nad tím, co všechno má vlastně vliv na vznik architektonického návrhu:

Kongresové centrum ve Zlíně

"To je strašně těžké, mluvit o tom, co architekt tvoří. Architekti velice rádi o sobě mluví a já to pořád poslouchám. Všichni moji kolegové neustále vykládají, jak navrhli tuto budovu a jak k tomu přistoupili. Jak ten proces rozebrali na začátku a jak to pak dali zase všechno dohromady a jak se jim to dařilo. A já jsem na to trošku alergická. Pro mne to byla nejtěžší část věci. Druhá věc: já do procesu, když komunikuji s klientem, dávám fůru elementů, které jsou osobního rázu. Čili já cítím velkou zodpovědnost, když ke mně má někdo důvěru, že si ode mne dá něco navrhnout. Tak k tomu přistoupím s tím, že do toho dám opravdu všechno, co můžu a čeho jsem schopná. A to samozřejmě záleží i na tom, jak na mne ten člověk působí psychologicky, protože já si musím představit, proč ten člověk chce to nebo ono. Proč přišel ke mně. Co od toho očekává? Když mi říká, že chce dům se zelenou střechou, chce opravdu dům se zelenou střechou, nebo je to jen jakási freudovská záležitost, kterou musím v tom procesu analyzovat?"

Eva Jiřičná si při té příležitosti vzpomněla i na svého profesora architektury na AVU Jaroslava Fragnera:

V DOXu se dostalo i na dotazy z publika. Eva Jiřičná v odpovědi na jeden z nich připustila, že na otázku svého profesora Fragnera, které tři věci nijak nesouvisejí s architekturou, dosud nenašla odpověď.