Ruský bohemista Oleg Malevič o Karlu Čapkovi
Jak vlastně "vrátili" sovětští literární kritikové Karla Čapka zpět do české literatury? A jaký podíl na tom měl doktrinářský ministr profesor Zdeněk Nejedlý? Na to v dnešní krajanské rubrice vzpomíná významný ruský literární vědec, bohemista a Čapkův překladatel Oleg Malevič z Petrohradu. V roce 1995 byl například u zrodu petrohradské Společnosti bratří Čapků a stal se i jejím předsedou. Za své mnohaleté překladatelské dílo a popularizaci české literatury v Rusku získal v roce 2011 od ministra zahraničí cenu Gratias agit. Je také čestným doktorem Univerzity Karlovy, nositelem Hlávkovy medaile Československé akademie věd a řady dalších ocenění. V první části rozhovoru Oleg Malevič vzpomíná, jak se dostal ke studiu češtiny a prvním překladům Karla Čapka:
Vzpomenete si, co od Nezvala přeložil?
"Hlavně to bylo z jeho sbírky Sbohem a šáteček. Návrat domů a taky samotná báseň Sbohem a šáteček. A jeden můj kamarád měl ještě z předválečných let ročníky Internacionalnoj literatury, kde byla otištěna Čapkova Matka a Válka s mloky. Pak jsem zjistil, že oba překlady jsou retušované, zkrácené a tak dále."
Cenzura?
"Cenzura. Později se ale stalo, že u nás v Petrohradě je takové malé divadlo Prijut komediantov. A tam jeden petrohradský režisér chtěl inscenovat znovu Matku, kterou myslím v Čechách už dávno nedávali. Já jsem pro tuto inscenaci znovu ověřoval překlady a zjistil jsem, že třeba Kornel tam byl úplně zkrácen. Nebo monolog o smrti byl taky hodně zkrácen. Ty filozofické věci. Pak jsem prostudoval celý ohlas na Čapkovy hry v ruském tisku a viděl jsem, že v jednom divadle Kornela úplně vyškrtli, v jiném zas udělali něco jiného. Pokaždé to byl různý přístup. A pro zajímavost, v tom čísle časopisu Internacionalnaja literatura, kde se publikovala smlouva Ribbentrop - Molotov, byl článek nazvaný Soudruh Novickij se mýlí. To byl článek proti jednomu z ruských kritiků, který chválil Čapkovu Bílou nemoc. Redakce říkala, že je to pacifistická hra, kterou my nepotřebujeme. Ale ať tak nebo jinak, já jsem se seznámil s tvorbou Karla Čapka a nějak jsem se do ní zamiloval."
U nás se traduje, že nám vlastně Karla Čapka zachránila ruská kritika. Tady se řadu let po válce nemohl hrát z ideologických důvodů, až právě jeden z ruských kritiků, což bylo tehdy pro nás svaté, Čapkovo dílo ocenil. A to byl důvod, proč se vlastně mohl Čapek u nás zase začít vydávat a vracet na jeviště. Víte o tom?
"Já vím dokonce některé některé podrobnosti. Za prvé ten kritik byl můj starší kolega Sergej Vasiljevič Nikolskij. On ale nebyl první, kdo u nás psal o Čapkovi. První a myslím nejlepší výbor v těch letech vydal Alexander Gurovič v roce 1947. A asi v roce 1952 vyšel kratší a velice politicky zaměřený výbor, Válka s mloky, Matka. Bílá nemoc se dostala až mnohem později do sebraných spisů. A tam byla předmluva od profesora Nikolského. Já vím, že u vás nemá dobrou pověst ministr Zdeněk Nejedlý..."
Hroznou! Ne dobrou, ale hroznou!
"Ale právě v jeho časopise Var byla přeložena předmluva. A když ji v češtině četli členové Společnosti bratří Čapků, která vznikla v roce 1946, tak se toho hned ujali. Tu předmluvu vydali jako zvláštní brožuru, a tím zachránili Čapka."
"Ne, ne! Já nejsem tak velký překladatel Čapka. To vzniklo tak, že se koncem 60. let připravoval pětisvazkový výbor a koncem 70. let sedmisvazkový výbor. Ve druhém případě jsem byl členem redakční rady a v prvním jsem připravoval komentář pro některá díla. Přeložil jsem toho vlastně málo. něco z publicistiky, sám jsem vlastně připravil výbor Čapek o umění, který vyšel v Petrohradě. Hlavní problém, když jsme překládali druhé sebrané spisy, jsme ale měli s tím, že jsme tam chtěli prosadit Adama stvořitele. Tam ale je Černý hlasatel a Červený hlasatel. A mezi těmi postavami jsou lidé podle Adama stvořitele a lidé podle jeho Alter ego. A jeden říká: já jsem Ústřední výbor! A ten druhý říká: JÁ jsem Ústřední výbor! Ale ústřední výbor v překladu a v takovém kontextu byl zcela nemožný! Já jsem hodně překládal s již zesnulým petrohradským překladatelem a bohemistou Igorem Inovem a přemýšleli jsme, jak na to. I když v Moskvě byla velice liberální redakce, která umožnila Anně Achmatovové překládat ze slovenštiny a z bulharštiny a tak dále, tak to stejně nebylo možné. Měli své šéfy... My jsme to udělali tak - já se kaju, že jsme to udělali, ale jinak by se to prostě nedostalo do ruštiny - udělali jsme Hlasatele v šarlatovém plášti a Hlasatele v černém plášti. A místo ústředního výboru jsem taky něco vymysleli. A pak mi v redakci řekli, že nám to uveřejnili, a to byl začátek 80. let, ale že teď by se to do ruštiny už vůbec nemohlo dostat!"
V příští krajanské rubrice uslyšíte i o dalších Malevičových překladech z češtiny. Ruským čtenářům přiblížil například Karla Poláčka, Vladislava Vančuru, Voskovce s Werichem nebo Jáchyma Topola.
