S Otou Ulčem o nesvobodě, exilu i pátečnících v USA
Právě teď si připomínáme 17. listopad, den, který je v českém kalendáři označen jako Den boje za svobodu a demokracii. Jistě není třeba zdůrazňovat, že právě tento den v r. 1989 policie v Praze na Národní třídě brutálně napadla studenty, kteří si chtěli připomenout oběť Jana Opletala. V okamžiku, kdy těžkooděnci začali mlátit pendreky mladé lidi, kteří na ně volali "Máme prázdné ruce", začala sametová revoluce. Vznik Občanského fóra, stotisícová shromáždění na Václavském náměstí a na Letné, jednání Václava Havla s tehdejší vládou Ladislava Adamce - to vše vedlo k tomu, že totalitní režim, který tu bez velkých změn přetrvával celých čtyřicet let, se nakonec zhroutil během pár dní. Pro desítky tisíc exulantů, kteří odtud v uplynulých desetiletích utíkali na Západ, se tak objevila šance, ve kterou mnozí už ani nedoufali - že se totiž budou moci znovu vrátit do Česka. Jedním z těchto uprchlíků byl i plzeňský rodák, právník a okresní soudce v západočeském Stříbře, později světoběžník, publicista, spisovatel, politolog a emeritní profesor Newyorské univerzity v Binghamtonu v USA, jeden z největších znalců českého a slovenského exilu, loňský osmdesátník Ota Ulč. A právě jemu věnujeme náš dnešní pořad Radia Praha:
řekl mi Ota Ulč při své zatím poslední návštěvě ve studiu Radia Praha letos v květnu. Tehdy prozradil, že chystá knihu o velikánech a malikánech českého exilu.
"To bylo dost v souvislosti s mým tehdejším projektem průzkumu profilu a motivace uprchlíků. Nikdo to nikdy nedělal, sociolog nejsem, vím, že dostanu vynadáno, že se do něčeho pletu, že to je pak diletantské, nikdo to ale neudělal a já jsem se do toho pustil. Bylo to v r. 1984, kdy došlo k tzv. benzínové vlně, kdy se dostávali lidé přes Jugoslávii do Rakouska. A mně šlo o to zjišťovat, kdo prchá, co ho k tomu vede, a udělal jsem dotazník. Bylo to asi 85 všelijakých otázek a začal jsem ho distribuovat. Začal jsem v Evropě, to znamená Rakousko, Německo, Švýcarsko. Potom jsem s tím byl v Jižní Africe, v Austrálii, v Kanadě a v Americe. V těch uprchlických vesničkách v Rakousku jsem si s nimi povídal a procházel jsem úplně stejnou zkušeností ve všech těchto zemích. Když se jich potom ptám, jestli mají nějaké otázky, tak nikdo neřekne ani slovo. Už to pak vypadá jako na schůzi: soudruzi, prosím vás, my vám hlavu neutrhneme... Jenže to byli lidé, kteří třeba ještě tři dny předtím budovali socialismus, a teď mají poslouchat nějakého ukecaného profesora z Ameriky? Ale jakmile to mé povídání skončilo, tak si mne bral každý stranou a hned byly otázky. Třeba jsem dostal otázku od sochaře: pane profesore, já mám dvě možnosti, můžu jet buď do Sydney nebo do Santiaga. Pro co se mám rozhodnout? A já jsem mu říkal: Jo, milej pane, teď jste na svobodě, to si musíte rozhodnout sám."
Negativem svobody je odpovědnost za vlastní rozhodování. To je břemeno někdy k neunesení.
Nepodezírali vás někdy z toho, že třeba ty informace půjdou k StB? Nenarazil jste někdy na takovou podezíravost?
"Ale ano! Třeba mi jedna dáma vyplňuje dotazník a odmítla tam napsat, že je žena, poněvadž by se to mohlo dostat do rukou estébáků, což by ublížilo její rodině."
Jak se liší současná migrace Čechů do Spojených států od té exilové? Stýkáte se s nimi? Potkáváte mladé Čechy?
"Já jsem se s nimi teď potkal zejména v Tusconu v Arizoně. Udělali tam pro mne takové posezení. Přišlo tam alespoň třicet nebo čtyřicet lidí. Ne všichni, ale převážně se mi zdáli být už polistopadoví. Všichni byli vzdělanci, inženýři, lékaři. Už zabydlení, se životním stylem a standardem vyšším než místní obyvatelé."
Potkáváte i české studenty v Americe?
"S těmi jsem neměl příliš příležitost. Pár se jich vyskytlo i na naší univerzitě, nějak jsem s nimi ale ztratil kontakt. Vím, že se tam jeden prosadil vynikajícím způsobem v oboru kybernetiky. Vymyslel novou metody, jak z obrazovky vyčenichat, zda ti dotyční lžou nebo nelžou. Dostal obrovské, půlmilionové granty od různých nadací. A pak se nechal předělat na ženu. Přijel s manželkou a dvěma dětmi a ty holčičky teď mají dvě maminky. To byl myslím dost neobvyklý případ."
Po r. 1989 se knihy Oty Ulče konečně začaly vydávat i v Česku. Slovo má dr. Jiří Korejčík z pražského nakladatelství Šulc - Švarc:
"Zde začal publikovat v r. 2003 a od té doby vydal osm nebo devět knih. Začali jsme knížkou Kam šlápne česká noha. Je to kniha cestopisná, kterou pan Ulč začal celou sérii. Ta pak pokračovala dalšími cestopisnými knihami. Ty se jmenovaly Klokánie a obtížné sousedství, to bylo o Austrálii, Novém Zélandu a Tichomoří. Potom kniha Pacifik, ostrovní komunikace a lidožroutská tradice. Pak jsme měli knížku Slasti plavby od Radbuzy k oceánu, což je kniha o jeho plavbách na zaoceánských parnících. Úplně poslední se jmenovala Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Tak to byly jeho cestopisné knihy, které on už publikoval u Škvoreckých a po revoluci i u jiných českých nakladatelů. Asi nejznámější z jeho cestopisných knih je Bez Čedoku po Pacifiku, což bylo u Škvoreckého, a Bez Čedoku po Jižní Africe. Ty cestopisné knihy jsou strašně zajímavé, protože nejsou psané jako klasický cestopis. Jsou vyprávěním o lidech a světě."
Pan Ulč se dlouhá léta také zabývá exilem a věnuje se mu právě ve svých knihách. Co k tomuto tématu jste vydali?
Vraťme se ale k chystané knize Velikáni a malikání českého exilu. Ota Ulč v ní píše o svých setkáních s takovými osobnostmi, jako byli Ferdinand Peroutka, Egon Hostovský, Karel Steinbach, Jiří Voskovec nebo Adina Mandlová. A o jeho setkání s lidmi kolem Radia Svobodná Evropa je alespoň krátká ukázka o pátečnících:
Rozhodnutím Beschluss der Bundesdienstelle v Norimbergu 10.9.1959 mi byl přiznán mnohými žadateli nedosažitelný azyl, status politického uprchlíka. Vítaný to pokrok k zamýšleným a notně pak realizovaným radovánkám. Divadla, biografy, dodatečně se seznamovat se západní filmovou produkcí, po vítězném únoru nám vesměs odepřenou. Pravidelné návštěvy plesů a plesání. Ženy, víno, zpěv - méně zpěvu, hodně žen. Početné avantýry, kterými jsem si též hojil následky karambolu svého kratičkého manželství s první dlouhodobou láskou, až výstředně inteligentní psychiatryní, jež mi upláchla. Onen jeden frankfurtský rok byla doba na první pohled náramná, neobvyklá, vzrušující, lahodně neřestná, avšak s puncem nic neřešícího provizoria. S přítelem Milošem, někdejším absolventem osvěčímského hororu, jsme se rozhlíželi po české komunitě, byla-li tam nějaká. V Café Lorelei, v centru města, jsme se stali tamějšími štamgasty. Pár našinců jsme posbírali - běženci i předúnoroví, někteří s patrně podivnou potřísněnou minulostí. Vynořil se nám mecenáš v podobě prošedivělého elegána, vzal nás do svého náramného sídla s dvěma vzájemně znepřátelenými, již povadlými ženami, spolčenými ale proti mladičké vetřelkyni, kolouškovi, ověšenému zlatými tretkami. Šlechetně nás hostil a dokonce se nabídl zajet do Vídně a tam vyřídit zašmodrchanou kauzu Milošova dědictví domu na tuze prestižní adrese. Vybaven plnou mocí několik takových vídeňských výletů uskutečnil, ale k výlučně vlastnímu prospěchu. Podařilo se mu značný majetek Milošovi umně legálně ukrást. Na rozdíl od estébáckých slídičů a rádoby únosců, redakce Radia Svobodná Evropa se o mně bez potíží dozvěděla a kontaktovala. Milerád jsem přijal pozvání a odspěchal do Mnichova. Dorazil jsem tam na podzim, ještě před Oktoberfestem. Z hotýlku jsem mašíroval Anglickou zahradou až k rozlehlému komplexu v jednoduchém vojenském provedení. U recepce jsem se přihlásil, někdo přišel mě vyzvednout, šli jsme se posadit někam do kanceláře, nebo do vysílacího studia nebo, a to nejspíš, do příjemného útulného restauračního prostředí s dobrým bílým vínem. A právě tam došlo k pokusu estébáckých agentů jedem smíchaným se solí otrávit příslušníky redakce, proradné zrádce. Ty jsem se snažil poslouchat od prvopočátku vysílání RFE, čili už od raných padesátých let. Trávil jsem hodně času, abych uslyšel hlasy, občas proniknuvší bariérou mocných rušiček. A teď jsem konečně měl příležitost potřást rukou některým jejich majitelům: Ota Gráf, Miloš Vaněk, znám jménem Pravdomil Bašta, Osvald Kotrba - Skalický, Miroslav Hrnčíř - jak jeho příjmení Němci a zejména Američané asi prznili? Několikrát jsem usedl před mikrofon a odpovídal na otázky. Dokonalý tedy zaprodanec amerického imperialismu, rozdmychávač válečného hysterie, jedna velezrada za druhou. Začal jsem se rozkoukávat, seznamovat se strukturou RFE, jejich odděleními, etnicky parcelovanými, s preferencí pro tu kterou kmenovou sounáležitost. Poláci zasednou pojíst, popít, poklábosit u svého společného stolu, stejně tak si budou počínat Rumuni, Maďaři, Bulhaři. A mezi námi Čechoslováky jsme se dělili nejen podle národnosti, ale u Slováků podle jejich politické minulosti, včetně případného hříšku za druhé světové války, po boku Wehrmachtu na východní frontě, ve snaze ubližovat bolševikům. Dostalo se mi pozvání poobědvat s československým ředitelem: Julius Firt, bývalý ředitel tiskového kolosu Melantrich, válku přežil v Anglii, krátce po komunistickém puči zmizel ze země. Výtečně informován o situaci v prostředí, jemuž byl již vzdálen po víc než jedno desetiletí. Odcházel jsem s přesvědčením, že v Mnichově jim tam šéfoval správný člověk na správném místě. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Firt měl tu největší zásluhu na vzniku oné „Táfelrundy", přímo legendárního fenoménu tzv. Pátečníků. K založení tohoto unikátu první republiky došlo v roce 1932 právě z Firtovy iniciativy ve Společenském klubu na Příkopech, kde se pravidelně setkávaly významné osobnosti včetně prezidenta TGM. Publicisté Ferdinand Peroutka, literáti Karel Čapek, Karel Poláček, Jaromír John (Markalous), nikoliv však Fráňa Šráměk, prý příliš plachý, než aby mezi Pátečníky docházel. Z herců plachostí netrpící Hugo Haas, Olga Scheinpflugová, občas přišli V+W. Po válce v roce 1945 Scheinpflugová se pokusila tradici Pátečníků vzkřísit. Tehdy znovu přišel Firt, též Peroutka, Jaroslav Seifert, František Langer, Vlado Clementis a dokonce i Edvard Beneš, nikterak magnetický společník, žádná veselá kopa. Existuje snad něco podobného v naší době? Neslyšel jsem a tuze pochybuji. Tehdy jsem rovněž nemohl mít tušení, že se v Americe s několika Pátečníky - Peroutkou, Karlem Steinbachem, Janem Stránským, Otou Rádlem, Jiřím Voskovcem - potkám a seznámím. Unikátní tvor Ota Rádl, synovec filozofa Emanuela Rádla, původním povoláním novinář, dopisovatel Čapkových Lidovek v Londýně. Tam zrovna pobýval v době mnichovské krize. Protektorátu se vyhnul svou nepřítomností. Dostal se i do Hollywoodu, nepočínal si ale jako herec, ale automobilový závodník. Udělal si doktorát v psychologii, též nějaký čas fungoval v Radiu Svobodná Evropa, kde se pohádal, praštil s takovou kariérou a údajně i vyhodil psací stroj z okna, což by se na adrese Two Park Avenue z 25.poschodí nemohlo bez trestního dopadu podařit. Tento fenomén mi byl inspirací při vytváření románové postavy Radomila Tachecího v čtyřdílném opusu Běženec. Potkali jsme se po prvním roce mého pobytu v New Yorku a jeho zásluhou jsem unikal z Manhattanu, seznamoval se se zelenou přírodou, pár set kilometrů daleko. V horách Adirondacs měl svou vlastní oázu - ne jeden domeček, ale celkem jich aspoň sedm - že ať si vyberu. A nikdo tam, jedině když jsme přijeli. Poněvadž to byl člověk značně renesanční, cestou mi buď zajímavě vyprávěl nebo zpíval - celé opery dovedl odzpívat. Jedním z jeho mnohých koníčků bylo překládání libret. A ovšem ženy, mnoho krasavic nadšeně vzdychalo v jeho náruči. Zemřel pouhý jeden rok po mém odjezdu z New York City do rurálních dálav v Iowě. Poslední tedy Pátečník, rovněž s nárokem na nesmrtelnost.
O rozhovor o profesoru Ulčovi jsem požádala i exilovou publicistku, šéfredaktorku časopisu pro zahraniční Čechy Nový Polygon a také naši dlouholetou spolupracovnici Michaelu Swinkels - Novákovou, žijící dnes v Belgii:
Mezi vám je rozdíl nejméně jedné generace. Ten rozdíl nijak nevadí?
"Vůbec ne, protože on je velmi vtipný člověk a myslí mu to, takže je to skutečně výborný kamarád."
Publikoval kolem třicítky knížek, v češtině i v angličtině. Mělas příležitost ty knížky číst předem? Dával ti je dopředu, než je odevzdal do nakladatelství?
"Někdy se se mnou o něčem ne radil, ale ptal se, co si myslím o tom nebo onom. Celé rukopisy jsem ale nikdy nečetla. A kromě toho já si ty knížky kupuji, abych ho podpořila! Mne ty knížky velice baví a taky je doporučuji svým přátelům."
Čemu dáváš přednost: jeho publicistice nebo beletristické, románové tvorbě?
Teď mu tady vyjde v Čechách zatím poslední kniha o velikánech a malikánech českého exilu. Už jsi měla příležitost do ní nahlédnout?
"Zatím jsem četla jen ukázky."
Co tě na ní zvlášť zaujalo?
"Ty osobnosti. Ty známé, velikáni, a pak ty druhé. Ti lidé jsou taky známí, ale ne vždy v pozitivních slova smyslu."
Poznala jsi stejné velikány a malikány v exilu?
"Samozřejmě! Tam si nemůžeme vybírat lidi, kteří jsou hodně sympatičtí. Na různých akcích se setkáváš s lidmi, kteří jsou méně sympatičtí. Dělají, že už zapomněli česky a baví se třeba se mnou holandsky. Já se ale bavím jenom česky, odpovídám česky."
Vraťme se k Otovi Ulčovi. Jaký vlastně je jako člověk? Známe ho hlavně jako spisovatele, bývá často hostem v Českém rozhlase, jaký ale je třeba u sklenky vína?
O tom vůbec nechci polemizovat. Ale k té úvodní poznámce: mám dojem, že známe dva Oty Ulče, protože kdykoliv jsem s ním, tak se nedostanu k řeči. Je k nezastavení a mluví a mluví. Samozřejmě velmi zajímavě. Ale jak to tedy je doopravdy?
"Je to tak, že já ho prostě přeruším, když začne mluvit, a on pak ztichne. A já můžu pokračovat. ale já mu samozřejmě dám taky prostor, protože nebudu mluvit jenom já o sobě."
Během svého života, v Americe vlastně žije víc jak půl století, pokud dobře počítám, podnikl i mnoho zahraničních cest právě za krajany. Můžeme připomenout alespoň některé? Kde všude byl?
"On už snad objel svět několikrát. Byl všude, na všech světadílech. V exotických zemích a v obyčejných, jako je Anglie. Takže byl skutečně všude, nestačila by nám hodina na to všechny vyjmenovat."
Myslím, že jedinou zemí, kterou nenavštívil a které se tuším vyhýbá, je bývalý Sovětský svaz, nebo alespoň Rusko...
"Ano, to je pravda. Já prostě Rusko nepočítám a on se tam taky nechce podívat."
Inspirovala tě některá z jeho knih při tvých cestách po světě?
"Tak to byla především jeho kniha o Ceylonu a o Indii. Tu jsem četla mnohokrát. Já ale jezdím spíš do jiných zemí. Například v Austrálii jsem nebyla. Byli jsme ale taky u nich, Binghamtonu, tam nám dávali tipy, kam se máme jet podívat. Takže ta inspirace tam určitě byla."
"Jsem Čech, jsem Číňan a jsem samozřejmě i Američan. Když jsem v Česku, česká krev se ve mně ozývá pěkně nahlas. Zdejší vzduch, lidi, humor, to všechno mám v žilách. Když jsem v Číně, samozřejmě se ze mne stává Číňan. A když jsem v Americe, je ze mne Američan - ALE! Jsem úplně zřetelně česko - čínský "produkt". Pro mne mají Češi nádherný smysl pro humor. Tenhle jejich neuvěřitelný způsob, jak se vypořádat se světem, na mne měl obrovský vliv. Mne vychovávala česká exilová komunita. Každý se tu zabýval politikou, debatoval o politice, a když jsem poprvé přijel do Československa, v r. 1991, viděl jsem malé děti, jak si hrály na ulici a bavily se přitom o politice. Viděl jsem dělníky, kteří pokládali kabely, a jeden z nich sprásknul ruce - evidentně se bavili o politice. Musel jsem si v tom udělat pořádek. Tohle byli úplně obyčejní lidé, kteří dělali úplně obyčejné věci - a pro mne to bylo něco zcela nového! Určitě, krev, co mi teče v žilách, je prostě česká."
Z řady knih, stovek článků a řady rozhlasových a televizních vystoupení si můžeme udělat představu, jaký je Ota Ulč jako spisovatel nebo veřejně činná osobnost. Čím je ale pro své nejbližší? Ota Ulč Junior nezastíral, že v tom je pro něj dost velký rozpor:
