Radiu Praha k 75. výročí popřáli i čeští krajané z Austrálie a Rumunska
31. srpna 1936 úderem desáté hodiny dopoledne zahájilo zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Dnešní Radio Praha tak slaví 75. výročí svého vzniku. A to je příležitost k mimořádné relaci, do které jsme pozvali několik hostů. Natáčeli jsme ovšem nikoliv ve studiu, ale přímo v centru Prahy, v propagačním stánku v ulici Na Příkopě, kde měli Pražané i turisté po celý den možnost blíže se seznámit s naší stanicí a jejím programem. U mikrofonu se vystřídali tři hosté z Austrálie a Rumunska:
"Vysíláme jednak už hezkou řádku let pro starší krajany, ale v poslední době je tam velká skupina nových mladých Čechů, kteří přišli studovat. Řada z nich zůstává v Austrálii. Takže máme takové 'dvoustranné' publikum - starší, a pak úplně nejmladší. Všichni kvitují s povděkem zejména zpravodajské relace Radia Praha."
Jaké programy pro ně připravujete, o čem vysíláte?
Dá se vůbec říct, jak velký rozsah toho vysílání pokrývají příspěvky z Radia Praha?
"Pokrývají jednou týdně celou Austrálii, která je rozlohou jako Evropa, a ve čtvrtek navíc ještě máme vysílání v Sydney a okolí a v hlavním městě Canberra."
"Ano, je to tak. Připravuji české vysílání už něco přes 20 let. Musím říct, že to, co jsem viděla dnes u vás, to heslo 'S námi nikdy nejste sami', platí stoprocentně. Hlavně pro nás nebo pro mne, protože kdyby vás nebylo, jsem v rumunském rozhlase pro české vysílání sama. Nemohla bych nahrávat, nemohla bych mít takové nahrávky, jaké se mi vaším prostřednictvím dostávají. Vím, že naši posluchači jsou rádi, když slyší Cestujeme po Česku, České nej, nebo Češtinu, jak ji neznáte."
"V Rumunsku a na celém světě úplně všude, protože vysíláme jak na středních vlnách, tak na krátkých vlnách, internetem a satelitem. Poslouchají hlavně české vesnice, ale také různé jiné lokality, kde žijí Češi spolu s jinými národnostmi. A také v zahraničí, nejvíce v Maďarsku, Francii, Německu a Švédsku."
Víme o tom, že čeští krajané žijí především v rumunském Banátu, to znamená u Dunaje, ale žijí i jinde v Rumunsku?
"Ano, ještě nedaleko hranice ve Velkém Pereku. Tam je taková zajímavá komunita Čechů. Oni nejsou katolíci, jsou Českobratrská církev evangelická, také přijeli z Čech, a jsou tam různé velice zajímavé věci."
"Dobrý den. Naše rodina pochází z obce Peregu Mare. Já jsem se narodil ve Svaté Heleně a do České republiky jsem se vrátil v roce 1991."
To jste musel být jeden z prvních krajanů, kteří se vrátili do Česka?
"Byl jsem mezi prvními. Ti první přišli v roce 1990 a my jsme ještě v roce 1990 žili s rodinou v Maďarsku, kde jsme pracovali. Do Maďarska jsme odešli v roce 1989 a dva roky jsme byli v Maďarsku."
Kolikátá generace českých krajanů v Rumunsku vlastně jste?
"Já jsem pátá generace, čili čtvrtá, která se tam narodila."
A co vás přivedlo k tomu, abyste se v té čtvrté či páté generaci vrátil do Česka?
Bylo obtížné se tu etablovat, najít tu nový způsob života?
"Určitě ano, protože když jsme přišli, tak ani zákony pro reemigranty nebyly ustálené. My jsme například bydleli deset měsíců v lágru. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsme to zvládli."
Já musím říct, že jste reemigroval velmi úspěšně, protože tu dnes provozujete jednu z velkých pražských restaurací v Nerudově ulici. Já vám děkuji za účast v našem improvizovaném vysílání. Chcete ještě říct posluchačům pár slov, paní Iko?
O totéž poprosím Vlastu Lazu...
"Moje přání je stejné. Abyste ještě dlouho, dlouho vysílali tak zajímavé pořady jako teď a abychom taky spolupracovali tak dobře jako doposud. Gratuluji."
