V pražském Náprstkově muzeu pěstují vlastní bource morušové

Náprstkovo muzeum v Praze je známé především sbírkami ilustrujícími rozmanitost asijských, afrických a amerických kultur. Jeho pracovníci se ale vedle opatrování těchto sbírek pustili i do chovatelství. Příliš se ale poslání svého muzea nevzdálili. Pořídili si totiž jednoho typicky čínského nočního motýla, jehož kukly by v etnografických sbírkách rozhodně chybět neměly.

V Náprstkově muzeu letos přivedli na svět už šestou generaci bourců morušových. Zatímco v Číně má tento motýlek dodnes nezanedbatelný ekonomický dopad, v Praze si ho muzejníci rozhodně nepořídili proto, aby zbohatli tkaním hedvábí. Tradici chovu bourců založili v roce 2006 podle sinoložky Heleny Heroldové tak trošku ze zvědavosti.

"Tehdy jsme připravovali výstavu o čínském tradičním oděvu a byla to velká výstava, která byla zapůjčená z čínského Národního muzea hedvábí v jižní Číně. A protože čínští kolegové přivezli takové plastové bource, kteří měli být vystaveni jako ukázka zvířátka, ze kterého se získává hedvábí, tak mě napadlo proč mít plastové bource, když bychom mohli mít živé."

Čínští kolegové zaslali živá vajíčka bource obratem, zdálo se ale, že se zásilka z transkontinentálního letu nevzpamatuje. Pracovníci Náprstkova muzea se proto začali poohlížet po chovateli z menší dálky. Dlouho hledat nemuseli, uspěli na Přírodovědecké fakultě brněnské Masarykovy univerzity.

"Zase tak velká vzácnost to není. Bourec morušový se pěstoval u nás na hedvábí ještě snad v padesátých letech. Postupně se nám hlásili pamětníci, kteří vzpomínali na poválečná léta, kdy byly tendence pěstovat bource a hedvábí prodávat. Nicméně v našich klimatických podmínkách je chov trošku problematický, protože bourec je citlivý a potřebuje stabilní teplo a vlhkost."

Na druhou stranu je to docela sympatické zvíře na chov, protože pozornost vyžaduje jen dva měsíce v roce. V květnu, kdy se z vajíček vylíhnou nesmírně žravé housenky, které za neustálého okusování morušových listů nabudou za třicet dní asi desetinásobku své původní velikosti a váhy. A následně v červnu, kdy si nasycené housenky začnou příst kokony z hedvábných vláken, vypouštěných slinnými žlázami. Po týdnu se z nich vyklubou motýlci, kteří ani nelétají, ani nežerou. Jejich jediným posláním je zplodit novou generaci. Vypadá to jako životní cyklus podle přesně naplánovaného harmonogramu, i tak dá ale chovatelům zabrat.

Foto: P. gibellini, Creative Commons 1.0

"Ten první chov sice dopadl dobře, ale byly velké ztráty, především z přepečlivosti, aby se bourcům nic nestalo. Asi nejhorší chyba byla, že jsem chtěla, aby morušové listí, kterým jsem je krmila, bylo skutečně čisté. A protože jsem morušové listí trhala různě po Praze, tak jsem každý lístek omývala ve vodě a ještě mokrý ho dávala bourcům. Pak jsem se dozvěděla, že to je asi ta nejhorší chyba, protože to listí musí být zcela čerstvé a suché."

První sezónu v Náprstkově muzeu ale bourci přece jen ustáli a v muzeu si zvykli. Jeho pracovníci sice na hedvábí příliš nezbohatnou, protože líhnoucí se motýl svůj kokon naleptá a zničí (pro získání až kilometr dlouhého souvislého hedvábného vlákna by bylo zapotřebí motýla ještě před vylíhnutím usmrtit). Ale i bez hedvábného bohatství se chovatelé z bourců radují.

"Bourec je docela roztomilé zvířátko, vlastně jedno z nejstarších domestikovaných zvířat. Je domestikované 5000 let a bez péče člověka není schopen přežít. I když je to hmyz, tak mám dojem, že nějakým způsobem reaguje na svého chovatele."

Na svůj rod bourců jsou v muzeu patřičně hrdí a rozmnožovat ho chtějí i nadále. Zvažují proto i pěstování moruší, aby si ušetřili sbírání pytlů morušového listí ve všech koutech Prahy.

"Je možné, že k tomu dojde, protože zřejmě dojde k rekonstrukci zahrádky v Náprstkově muzeu a už jsme o tom mluvili, že bychom tam moruši vysadili. "