S Ottou Ulčem o velikánech a malikánech českého exilu
František Peroutka, Karel Steinbach, slavní pátečníci, ale i herečka Adina Mandlová - s těmi všemi se během svého dlouholetého exilu v Americe setkal spisovatel, publicista a profesor politologie Otto Ulč. Během své květnové návštěvy Prahy už tradičně přišel i do Českého rozhlasu. Natočili jsme s ním tentokrát rozhovor o jeho chystané knize o českém exilu:
Jsou to všechno lidé, které jste měl možnost sám od 50. let osobně poznat, nebo jste někdy šel jen po jejich literárních či historických stopách?
"Ne, ne! Já jsem je všechny osobně znal. Ty poznatky ale nebyly vždycky úplně nádherné nebo nadšené. Když jsem se setkal poprvé s Peroutkou, tak mne vyslechl a řekl mi: Víte, pane Ulč, vy asi hodně přeháníte, že?"
V čem jste přeháněl?
"On měl dojem, že se mu chci zavděčit tím, že budu popisovat neveselou situaci v rodné zemi. A já ji ani nemusel nevesele popisovat, poněvadž jsem ji jinou ani neznal. To byl r. 1959, kdy se skoro nikomu nepovedlo utéct. Já byl dost rarita. Pak jsme se ale brzo domluvili a on mne třeba vzal taxíkem. Jeli jsme, taxík zastavil, Peroutka platí a nedá spropitné! V Americe se ale musí dávat spropitné. On to ale zřejmě nikdy nezaregistroval. Ten šofér se choval nerudně a Peroutka se vyjádřil ve smyslu: Já jsem ho snad okradl?"
Vy už jste se dřív zmiňoval o tom, že jedním z prvních, koho jste v Americe potkal, byl Egon Hostovský.
"Ten byl zcela první."
Já jsem ale netušila, že jste znal i Karla Steinbacha. Jaký byl?
"Karel Steinbach byl nádherný unikát. Zrovna nedávno jsem se prohrabával ve svých papírech a objevil jsem tam dopis od Karla Steinbacha. Krásné povídání, které bych si měl nechat zhudebnit. Stalo se nám ale třeba, že jsme přijeli z nějaké cesty z Tramtárie, bylo léto, horko, každý utíkal z Manhattanu. A já jsem se tehdy nechal ukecat na nějakou přednášku. Za realistického předpokladu, že přijde-li tucet lidí, bude to obrovský výkon. A dostavil se Karel Steinbach a řekl, že kvůli mně si přerušil dovolenou a přijel si poslechnout, co tam budu povídat. Já jsem prostě slzel! Od něj jsem se dozvídal tolik krásných věcí! On je přeci z party pátečníků. Já jsem tehdy na západočeském rurálním pohraničním okrese nemohl předpokládat, že se někdy s legendárními pátečníky setkám. A v Mnichově jsem se setkal se jejich zakladatelem, jímž v r. 1932 byl Julius Firt. A takhle to začalo. Tam chodili Peroutka, Langer, Voskovec a Werich ne moc často, samozřejmě Čapek, Scheinpflugová, Hugo Haas. Taky tam lákali Fráňu Šrámka, jenže on byl stydlivý, tak mu to nevyhovovalo. Po válce se Olga Scheinpflugová pokusila pátečníky obnovit, už se to ale nějak nezdařilo."
Vy jste se zmínil i o Adině Mandlové. I tu jste poznal osobně?
"Jejej! Poznal jsem ji osobně. Byli jsme u Škvoreckých v Torontu. Oni jezdili k nám, my jezdíme k nim, na Vánoce nebo Silvestry. Zrovna jsme přijeli do Toronta a Zdena povídá: Otto, bude ti vadit, když taky přijde Adina Mandlová na večeři? Adina se dostavila se svým monolingvním anglosaským manželem, stylizovaná do podoby Marlene Dietrichové. Štíhlá, dlouhé kalhoty...Já jsem věděl, že si člověk musí dávat pozor, aby s ní nenarazil, protože kráčel po třaskavém terénu. Tak jsem přišel s otázkou, která ji nemohla urazit. Zeptal jsem jí: Paní Adino, kdo z vašich kolegyň byl velký talent, jemuž se ale nevedlo? A ona na to zareagovala velice pěkně, někde ve svých papírech mám její dopis. Člověk ale musel být opatrný, pokud se pouštěl do okolností a doby jejího pádu. O ní se říkalo, že byla nacistická svině a že spala s K. H. Frankem. To byly úplné nesmysly! Bylo jí to ale přišito a ona se v tom nějakou dobu vezla. A byla velice zatrpklá."
Jenom pro kontrolu, stále ještě mluvíme o vašich velikánech, je to tak? Jací jsou ti malikáni?
"Jo, malikáni! Ozval se nám třeba jeden malikán z Kostariky, který se prezentoval jako legitimní dědic českého královského trůnu. Prý měl dokonce spojení s Přemyslovci. A podal si v našem časopise Západ inzerát. Prý k tomu, aby byl král, taky potřebuje královnu. Formuloval to asi tímto způsobem: hledám královnu, pokud možno pannu, zdali je ještě něco takového v této době možné. Potom nám poslal stručně malovaný nákres, kde je k nalezení poklad Inků, který by pomohl pokladně našeho časopisu. A jaksi nikdo mu neprozradil, že Inkové se ve Střední Americe nikdy nevyskytovali. Natož aby tam ukládali poklady! - Jiný případ byl disident, chartista vyvezený ze země. Dostal se do Vídně, odtud do Austrálie a z Austrálie mi poslal dopis. Má prý ženu a čtyři děti a nemá odvahu se dětem podívat do očí, když se ocitl v takové hanebné zemi, jako je Austrálie. Chce prý do Ameriky, má na to nárok a abych to zařídil! Tak jsem mu odpověděl, že má právo vyjádřit zájem dostat se do Ameriky. Jenže Amerika má právo si vybírat, koho do země vpustí. Načež mi poslal dopis, který začínal lichotkou - vy hyeno! A že prý mne udá, co si to dovoluji! A nevzal v úvahu mé laskavé povídání, že negativem svobody je odpovědnost za vlastní rozhodování. To je břemeno někdy k neunesení."
