Vladimír Merta se ponořil do rockové řeky

Právě v těchto dnech vychází nové album kultovního českého písničkáře Vladimíra Merty. Nese název Ponorná řeka a zajímavé je na něm mimo jiné to, že ho autor poprvé ve své kariéře nahrál výhradně s rockovými muzikanty.

Vladimír Merta letos oslavil pětašedesátiny a ke svému jubileu si nadělil zbrusu nové album Ponorná řeka. Deska je zvláštní už tím, že je celá natočená s elektrickou skupinou - konkrétně s kapelou Vladimíra Mišíka Etc... A proč se legendární český písničkář odhodlal k rockové nahrávce až tak pozdě?

"To je věc ochoty nakladatele, není to jednoduchá operace - jak finančně, tak produkčně. Druhý důvod je, že prodeje desek tak klesají, že je to určitý druh exkluzivity nebo ochoty našeho nakladatele. Není problém vydat písničkovou desku. Dneska si ji může každý nahrát, když má dobrý mikrofon, doma. Ale zprodukovat desku s muzikanty z Etc..., to je určitý druh odpovědnosti a dá se říct, že částečně jsem dozrál a částečně jsem zjistil, že už lepší nebudu."

Vladimír Merta samozřejmě není jen legendou českého folku, ale i folkrocku, blues a písničkářství vůbec. S elektrickou muzikou koketoval už dávno, k hlasitějším žánrům ho to však táhne méně, než by se z nové desky mohlo zdát.

"Mě strašně baví, když to hraju. Ale kupodivu mě tolik nebaví poslouchat cizí rockovou hudbu. Nejsem zastáncem příliš velkého hluku. Nám se podařilo udělat takový rockový šanson nebo rockovou podobu těch folkových písní a trvalo nám dlouho, než jsme objevili, jak na to jít. Ono to zdánlivě vypadá jednoduše, pár akordů se střídá sedm minut, ale právě v tom vývoji a ve schopnosti poslouchat text a přispět nějak k vývoji té myšlenky nebo směřování toho textu jsou Etc... jedineční a je na tom vidět ta obrovská zkušenost."

Album Ponorná řeka obsahuje deset písniček - věrní fanoušci některé z nich dobře znají, jiné budou možná i pro ně překvapením. Jisté je, že jednotlivé skladby vznikaly v různých dobách a etapách písničkářova vývoje.

"Píseň šaška je stará píseň z doby, kdy jsem měl zaracha a zhudebňoval poezii, takže to je Shakespeare v překladu Antonína Přidala. Ale třeba Chelsea Hotel, Intuice ženy a Ponorná řeka jsou zánovní písně. U mě nová píseň je tak pět šest let stará, protože na tom pořád kutám, snažím se být preciznější jak v práci se slovem, tak v úspornosti melodie. Takže já jsem spíše typ obráběče než intuitivního mistra okamžiku. Já jsem improvizátor a vybrat z těch verzí tu, kterou nakonec nastřelíš na cédéčko, je pro mě dost těžké."

Pokud čekáte, že se Vladimír Merta při své rockové premiéře utrhl ze řetězu a proměnil se v prošedivělého bigbíťáka, budete možná zmateni. Zvuk alba Ponorná řeka je totiž nakonec relativně komorní.

Vladimír Merta, foto: Pavel Štoll, archiv V. Merty

"Jednak kluci si přáli, ať jim nesahám do zelí, a zadruhé vedle Pavla Skály je to docela drzost. Já hraju na elektrickou kytaru v Miss Blanch a na zkreslenou elektriku sóluju i na konci písničky Gerda. Takže je to tam, ale ne v roli sólisty, jen jako doprovodný hlas. Kdybych opustil zvuk akustických kytar, zas by z toho vypadla ta folková podoba."

Výsledkem je ale nesmírně příjemná muzika, ne nepodobná posledním deskám bratří Ebenů nebo Michala Prokopa. Máte-li jen trochu rádi Mertovu poetiku a "drajv" skupiny Etc..., budete při poslechu Ponorné řeky - minimálně - v sedmém nebi.