Euroúředníci v Bruselu hrají Tylovu Lesní pannu aneb Cestu do Ameriky

Josef Kajetán Tyl se nyní v Bruselu hraje v moderním evropském hávu. Ochotnické divadlo „Jen tak", složené hlavně z pracovníků unijních institucí v Bruselu, uvedlo jeho hru se zpěvy Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. V úpravě, která přibližuje klasickou hru o putování českých vesničanů do vysněného ráje za oceánem dnešní realitě, si zahráli hlavně ti, kteří sami vyměnili Česko za práci a život v sídelním městě Evropské unie.

/Novák/ Hra o nadšení pro novou perspektivu, o strastech putování a o poznání, že doma je přece jen doma, dostala v přepracování Ester Lajkepové, zároveň představitelky jedné z rolí, nový, skoro současný význam. Pro bruselské herce byla jakoby ušitá na míru. - Je to tak trochu také o vás, že jste necestovali do Ameriky, ale šli jste za štěstím do Bruselu ?

/Vendula Lyachová, asistentka ředitele v Evropské komisi/ "Myslím, že trošku jo. Všichni jsme chtěli zkusit něco trochu jiného a někde jinde žít. Nejenom štěstí, ale abychom nabrali i zkušenosti. Já myslím, že to je vždycky dobré, někam odejít a chvilku žít někde jinde, aby se mohlo porovnávat."

/Filip Kubík, právník, pracuje v Generálním ředitelství pro hospodářskou soutěž v EK/ "Tak já jsem tady štěstí našel. Přeci jen ale Brusel je trošku blíž než Amerika. A taky je trošku jiná doba. Úskalí je samozřejmě v tom, že člověk tam nechá rodinu, rodiče a sourozence v Čechách a má je daleko. Na druhou stranu mu ale toto prostředí zase dá jiné výhody. Žije v mezinárodním prostředí, používá více jazyků a vidí, jak jiné evropské národy přistupují k práci i k zábavě."

/Tomáš Lajkep - režisér a psychiatr/ "Tady v Bruselu je to možná trošku jiné než u jiných krajanů. tady mají krajané dvojí bázi. Svým způsobem jsou jednou nohou pořád ještě doma a svým způsobem jsou tady, takže stesk po domově u Bruselanů není třeba takový jako u jiných, kteří odcházejí daleko a dívají se domů se smutkem. Ti si rádi zahrají, protože jejich práce je docela monotónní a jednostranná, a to divadlo jim zase umožňuje, aby se třeba vyblbli jinak."

/Dalibor Mládenka, pracuje na Generálním ředitelství EK pro zdraví a ochranu spotřebitele/ "Asi ano, asi to byla tak trošku analogie té situace, ve které jsme teď my všichni tady v Bruselu… "

Ale z Ameriky se pak hrdinové Tylovy hry vraceli. Vy nemáte důvod se vracet?

/Mládenka/ "Teď ne, ale určitě se vrátím. Nechci pořád pracovat v Bruselu. - Snažím se zapojit do aktivit mimopracovních a mimoprofesionálních, člověka to tak nějak nabíjí energií, kterou pak potřebuje v institucích. "

To je známá pravda. Řada Čechů pracujících pro Evropskou unii už ale v Bruselu našla svůj dočasný, nebo i skoro trvalý domov. Jak ale dokázalo nadšení herců a bouřlivý potlesk diváků jejich výkonům, na vodu hučící po lučinách a šumící bory nezapomínají.

Pavel Novák, Český rozhlas, Brusel