František Štverák – vězeň dvou totalit
Při přípravě knihy o kardinálu Josefu Beranovi narazila Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů na zajímavou osobnost pátera Františka Štveráka. Životní osudy Beranova přítele přiblíží v Historických obzorech.
František Štverák se v období své maturity rozhodl stát knězem. Jeho rodiče tím nebyli nadšeni, přestože byli věřící. Mysleli si, že se jedná o jeho rozmar. Měl takovou zvláštní povahu, neměl rád autority, těžko se podřizoval, i přestože se dobře učil a byl velice nadaný. Nakonec se stejně nepodařilo mu jeho rozhodnutí vymluvit, nastoupil na teologickou fakultu, kde byl dobrým studentem. Osvojil si němčinu a polštinu, což byly jazyky pro vícejazyčnou pastoraci a důležité pro pražskou arcidiecézi, která v té době sahala až k hranicím s Polskem, Německem a Rakouskem.
Studia končil v nelehké době, kdy se v Německu stal kancléřem Adolf Hitler. Kněžskou dráhu začal Štverák v Chvalech u Prahy. Krátce po obsazení Československa se díky svým kontaktům s vojáky zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa.
„Byl osloven, zda-li by byl ochoten pomoci s převozem zbraní z Klementina na svou faru do Chval. Zároveň také převážel lidi k polským hranicím. Mladí muži tehdy odcházeli do zahraniční armády přes polskou cestu, a on je vozil k hranicím, aniž by věděl, koho veze. Byla to práce, jak se říká, v druhém sledu, ve které on nebyl přímo organizátorem akce, nebo přímo nevěděl, s kým se stýká. Dostal příkaz, a ten provedl. Nebyla to úplně typická práce pro kněze. Mnozí kněží, řeholníci i řeholnice se zapojili nějakým způsobem do druhého odboje, ale to bylo spíše v rámci uschování osob. Kněží také falšovali matriky a pomáhali tímto způsobem židovským spoluobčanům vyváznout. To byl nejčastější důvod k zatčení kněze a samozřejmě to také štvavá kázání, což se pak hodně podobalo v době komunismu, kněží byli opět za tyto věci zatýkáni. Páter Štverák byl poprvé zatčen za to, že nedovolil vyzvánět po dobytí Varšavy na zvony, jak bylo přikázáno němci. Na dotaz jednoho svého německého farníka, proč tak činí, odpověděl, že on žádný příkaz z Říma nedostal a zdejší příkazy nerespektuje. Takto byl poprvé zatčen, ale tentokrát vyvázl ještě velice dobře, jednalo se o zastrašování, dostal desetitisícovou pokutu a druhý den mohl odejít domů.“
Ani zatčení Františka Štveráka neodradilo od odbojové činnosti. Zapojil se do tisku a vydávání ilegálního časopisu V boj, který vedla Inka Bernášková spolu se svým otcem, malířem Vojtěchem Preissigem. Jejich aktivity ale byly prozrazeny a páter Štverák byl v květnu 1940 zatčen podruhé.
Ohledy na druhé byly pro Františka Štveráka charakteristické, v koncentračním táboře v Dachau, kde byl později vězněn, vzal na sebe trest za jednoho polského spoluvězně, protože se bál, že by starý kněz bití, které mu hrozilo, nevydržel. Z Dachau byl páter Štverák převezen do Sachsenhausenu, kde přežil dva roky v kárné kompanii, což bylo nevídané, zařazení do této skupiny přežil jen málokdo. Po dvou letech se pak vrátil do Dachau.
„Říkal, že to již bylo jiné Dachau, než které si pamatoval ze začátku války. Našel tam spoustu svých učitelů a spolužáků, a jeden jeho známý byl budoucí kardinál a arcibiskup pražský, Josef Beran. Byl velice hubený, tehdy přijel z Malé pevnosti Terezín velice sedřený, a když si na něj Štverák vzpomněl, na dobu, kdy ho tenkrát učil, říkal si, že ten člověk zde nemůže přežít, že ho musí ochránit. Poté ho vyhledal, stali se přáteli a hospodařili spolu. Typické pro ně je, že když končila válka a měli se vydat na pochod smrti, byli nastoupeni a Štverák se ho zeptal: „Co sis vzal s sebou, Jozífku? Knížky, viď?“ Ten mu přitakal a Štverák řekl: „Neboj, já mám s sebou nasušený chleba pro nás pro oba.“ Takový tedy byl vztah mezi nimi. Když bylo nejhůř, tak to byl Štverák, kdo šel shánět deky, aby se Beran neklepal zimou, protože Beran měl tendenci vše rozdávat. Štverákovi z domova mnoho balíčků nechodilo, zatímco Beranovi chodily, jak on říkal, krásné balíčky, a s jeho tendencemi vše rozdat, tak říkal, „někdy jsem musel tu vánočku schovat a říct že nedám, neboť přišli Rusové, kteří nárok na balíčky neměli, dostávali od Berana sádlo, všechno rozdal a druhý den neměli co jíst.“
Josef Beran se po válce stal arcibiskupem a páter Štverák se vrátil zpátky do Chval, byl jmenován vikářem, arcibiskupským notářem, dekorován Československým válečným křížem. Byl pověřen vyhledáváním zvonů, které byly za okupace zrekvírovány, svědčil u soudu s válečnými zločinci a měl na starost také odsun německých kněží. Tento úkol se mu ale nezamlouval, nesouhlasil zvláště se způsobem odsunu Němců a upozorňoval, že potrestáni by měli být jen viníci.
Do relativně klidného období zasáhl únor 1948. O rok později byl František Štverák znovu zatčen, opět následovaly výslechy a věznění. Ve vykonstruovaném procesu byl nakonec odsouzen, a protože odmítl nabídku StB na spolupráci výměnou za vysoký církevní post, byl převezen do internace Želivu a později do Hájku. Propuštěn byl jako těžce nemocný v roce 1954, od dva roky později ve svých 47 letech zemřel. Plně rehabilitován byl až v roce 1990. Jeho farníci ve Chvalech na něj nezapomněli a do zdi místního kostela byla umístěna pamětní deska připomínající, že zde působil František Štverák, "vězeň dvou totalit."
Český mezinárodní šachový velmistr Jan Smejkal oslavil šedesáté páté narozeniny.
Před 65 lety byl v Praze zahájen soud s německým nacistickým politikem Karlem Hermannem Frankem. Trest smrti oběšením byl vykonán o dva měsíce později.
