Krajanská konference v New Yorku vyzvala ke vzniku centrály pro zahraniční Čechy
Počátkem října se do New Yorku sjeli účastníci mezinárodního semináře, který se zabýval vztahy zahraničních Čechů a českého státu. Seminář při příležitosti 100. výročí založení svého domu Bohemian Hall uspořádal krajanský spolek Bohemian Citizens´Benevolent Society v newyorské Astorii. Kromě samotných Čechů z New Yorku se ho zúčastnili i hosté z Austrálie, Nového Zélandu, Francie a několika středo- a východoevropských zemí. Na závěr čtyřdenního setkání proběhla debata, ve které se krajané pokusili formulovat své češství. Diskuse se týkala také toho, jak se vyvíjí vztah zahraničních Čechů a České republiky, jaké jsou potřeby krajanů a zda by měl v České republice vzniknout orgán, který by se krajanskou problematikou centrálně zabýval. Tato témata jsou dnes mezi zahraničními Čechy hodně živá, na jejich setkáních se o nich často mluví. Krátký výběr z více než tříhodinové debaty proto přinášíme v dnešním pořadu Radia Praha ke státnímu svátku 28. října. Hezký poslech vám přeje Milena Štráfeldová
"Jsem Čech, protože pro mne je příslušnost k českému národu věcí zásadní. Je pro mne zásadní proto, že moje mateřská řeč je čeština a protože si nadosmrti uchovám v paměti místa, kde jsem vyrůstal. Protože jsem se ztotožňoval s národní minulostí a tradicemi. Pro to všechno jsem Čech. Jako zemi bydliště jsem si však zvolil zemi jinou, a sice proto, že v ní byla zajímavější, rozmanitější a přirozenější ta přítomnost. Nová země bydliště mi dala hodně k osobnímu a odbornému rozvoji. Umožnila mi svobodně žít bez lži a přetvářky. Za to jsem jí vděčný a jsem a budu k ní loajální. Ale národ mám jediný a tím je národ český. Nemám z toho materiální užitek, mám z toho užitek duševní. Mám v tom pocit náležitosti a identity. Někam patřím, můžu o tom mluvit a můžu se o tom i pohádat. V tom národě mám svoje kořeny, a čím jsem starší, tím jsou ty kořeny pevněji vrostlé do té prsti. Prostě řečeno - jsem Čech."
Moderátor debaty Jan Urban poté vyzval všechny účastníky, aby se pokusili pojmenovat, co pro ně znamenají jejich české kořeny. Diskuse ukázala, že nejde o lehkou otázku. Kdo je vlastně Čech, zformuloval jako jeden z prvních etnolog Stanislav Brouček, který se krajanské problematice věnuje už desítky let:
Podobně reagoval i další účastník debaty, historik, senátor a člen Stálé komise Senátu pro krajany Tomáš Grulich:
Jak ale svůj vztah k českým kořenům ve skutečnosti prožívají Češi, kteří žijí v zahraničí už desítky let? Vlastenka Krišan ze srbské Bele Crkve, kde vede český krajanský spolek Přátelé Jižního Banátu, je potomkem Čechů už v páté nebo šesté generaci:
Podobně si svůj vztah k původní vlasti udrželi i Češi v Rumunsku. Potvrzuje to redaktorka českého vysílání rumunského rozhlasu v Temešváru Vlasta Lazu:
"Asi takoví Češi v Rumunsku nebudou, kteří by si něco nárokovali a říkali, že pro nás český stát dělá málo nebo že bychom toho chtěli víc. Lidi jsou možná i ve své nevědomosti dosti spokojení. I s tím málem, co mají. Jasně, potřebují pomoc. A pomoci se jim dostává. Rumunský stát se taky stará o své národnosti, protože se musí starat o své národnosti. Chce být v evropském společenství, tak musí respektovat určité věci. Češi mají své školy, taky rozhlasové vysílání, noviny. A stát taky každý rok vyčleňuje pro každou komunitu dosti velkou finanční částku. Češi v Rumunsku se cítí být Čechy, aniž by o tom přemýšleli. To je samo od sebe."
Pro Čechy, kteří sami emigrovali z Československa například po srpnu 1968 nebo v pozdějších letech, bývá kupodivu složitější svůj vztah k vlasti formulovat. Svědčí o tom i slova Barbary Semenov, vydavatelky krajanského časopisu Čechoaustralan:
Svou zkušenost z několikaletého pobytu v zahraničí má i ředitel Radia Praha a tajemník Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů Miroslav Krupička:
"Opravdu tím, že se člověk ocitá na delší dobu v zahraničí, začíná si pocity jakési sounáležitosti, pocity loajality k něčemu uvědomovat daleko silněji. Já jsem si to uvědomil sám, protože jsem žil nějakou dobu v Británii, a až tam jsem se stal řekl bych vlastencem. Tam jsem si uvědomil svoje češství. Tam vás strašně naštve, když si vás začnou plést s Polákem, když nevědí, kde leží Praha, a tak dále. To se v Británii stává a ve Spojených státech taky. Tam na to najednou člověk začíná být strašně citlivý, začíná mu to vadit a hledá nějakou sounáležitost. Dnes je to důležitý jev tím víc, čím víc lidí v rámci volné Evropy a v rámci globalizace vyjíždí do zahraničí. Oni si toto uvědomují, sdružují se, mají nějaké potřeby a na ty potřeby nikdo nereaguje."
"Já si myslím, že v těch definicích se trochu zapomíná vlastně na děti, které vyrůstají v zahraničí. Vy všichni říkáte, my jsem Češi, protože jsme něco prožili v Čechách. Ale mnoho dětí, které vyrostou v zahraničí, ani tyto prožitky mít nebude. Ale díky tomu, že třeba jeden z jejich rodičů se celý život cítil součástí českého národa, to tomu dítěti určitým způsobem vštípil, v lepším případě s jazykem. A to dítě se zase bude cítit součástí českého národa."
Jak rozdílné ale mohou být vztahy mladých Čechů, vyrůstajících v zahraničí, ke svému původu, ukazují dvě výpovědi. Vladimíra Marinkovič z chorvatské Rijeky česky už nemluví:
řekla Vladimíra. Stejně samozřejmě jako v Rijece se cítí i v Praze, New Yorku nebo v Londýně. Petr Vančura, syn místopředsedy spolku v Astorii, prožil celý život v New Yorku. Přesto říká:
"Já bych si to představil v takové hypotetické situaci - teď jsou samozřejmě hranice otevřené, každý si může putovat, kam chce - ale kdybych si představil, že si musím vybrat jedno místo, kde bych byl, tak bych si vybral právě Čechy. A není to jenom jazykem, v Americe mluvím v pohodě anglicky, ale spíš to dorozumívání se, společné myšlení, společné národní mínění mne tam asi přitahuje víc než jazyk."
Dalším velkým okruhem témat byly vztahy mezi českými krajany a českým státem a jejich vzájemná práva a povinnosti. Slovo má na úvod senátor Tomáš Grulich:
"Jsou opravdu dvě základní věci. Jsou čeští občané, a je úplně jedno, kde jsou, a ti mají všichni stejná práva a povinnosti vůči České republice. A pak jsou zahraniční Češi, ať jsou definovaní jakkoliv, prostě lidi, kteří se cítí Čechy nebo v sobě mají něco českého. A pokud se takto cítí, a třeba tím, že se tak cítí, jsou schopni i něco v zahraničí pro český stát udělat, tak by měli mít v České republice místo, kam se obracet. Nicméně kdybych já byla státní úředník nebo státní moc, která by o tom rozhodovala, tak si myslím, že stát samozřejmě nemůže podporovat celou zeměkouli a všechny lidi na světě. Pak je to v podstatě určitá investice ze strany státu, která musí být dobře namířená, aby se státu vracela,"
říká Lucie Slavíková Boucher z Paříže. A senátor Grulich k tomu dodal:
Stanislav Brouček v debatě položil otázku, jak to udělat, aby se krajané sdružili tak, aby uměli komunikovat se zbytkem národa v Česku?
Stanislav Brouček se spolu se senátorem Grulichem i Mezinárodním koordinačním výborem zahraničním Čechů už několik let snaží prosadit myšlenku určité instituce, která by se krajany zabývala centrálně:
O zcela praktické potřebě vzniku takové centrální instituce se zmínila i tajemnice Stálé senátní komise pro krajany Bronislava Hegrová:
Prosadit vznik takového orgánu ale podle senátora Grulicha není vůbec jednoduché:
"Myslím, že velmi důležitá věc je politická vůle. Samozřejmě když zajdu za premiérem, tak řekne, že to je sto padesátý sedmý problém. My tu máme zdravotnictví, a ty přijdeš ještě s nějakými Čechy v zahraničí! My si musíme také říct, jestli česká společnost o to vůbec stojí? Je na nás, abychom přesvědčili, že společnost by o to stát měla."
Podle Barbary Semenov z Austrálie je ale třeba při vzniku podobné instituce brát zřetel i na požadavky krajanů i jejich obavy ze ztráty nezávislosti na českém státu:
"Já se hlásím k idei centra, které by zkrátka tyto věci nějakým způsobem ošetřovalo. Ať už se ti žadatelé budou nazývat klienti, nebo budou účastni i v nějakých orgánech, které budou rozhodovat třeba i o penězích. Všechno je asi možné, všechno je představitelné,"
uvedl v debatě Miroslav Krupička z Radia Praha. Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů, který měl nedávno v Praze konferenci Krajané a kultura, zaslal otevřený dopis ministru zahraničí a předsedovi vlády, kde je tato potřeba formulována.
