S archivem Českého rozhlasu se vypravíme do Bzí na Turnovsku
Po měsíci je tu opět náš pravidelný pořad z folklorního cyklu Ach synku, synku. Dnes Vás v něm nepozveme na festival, výstavu ani za známým folkloristou, ale do archivu Českého rozhlasu. Skrývají se v něm totiž stovky unikátních nahrávek, které naši rozhlasoví kolegové už před desítkami let pořizovali přímo v terénu. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:
Paní Josefa Kofroňová se narodila roku 1899 na Příbramsku a na rozhlasovém pásu hraje na citeru, zpívá a vypráví o tom, jak se žilo ve středočeských Vleticích před sto lety. Fotograf Karel Plicka při příležitosti svých devadesátin v roce 1984 vzpomíná, jak poznával slovenský folklor pod Tatrami. A v další krabici se skrývá nahrávka známého primáše Martina Holého z Hrubé Vrbky. To vše lze najít v našem archivu. Tentokrát jsme z něj vybrali záznamy, které v roce 1977 natočila reportérka Libuše Laštovková v obci Bzí na Turnovsku v severních Čechách:
Ve vánočním vytrubování Jaromíra Volkněra a jeho syna jste určitě poznali Tichou noc. Vytrubování bylo v lidovém prostředí spojeno hlavně s chovem dobytka. Vytrubovali pastýři, kteří se tak domlouvali i na velké vzdálenosti. Troubilo se ale i proti mračnům, při požárech nebo živelních pohromách - a také o Vánocích, když se chodilo na koledu. Vytrubování v českých zemích mizelo už po r. 1900, kdy zanikaly společné pastvy dobytka. O to jsou nahrávky ze Bzí ze 70. let minulého století vzácnější.
A jak se ve Bzí ještě mezi dvěma světovými válkami slavily vánoce? Na stavění betlémů vzpomíná paní Emilie Donátová, která se narodila v roce 1920 v Malé Skále. Na vánoční zvyky se jí vyptávala redaktorka Laštovková:
"Tady se stavíval vždycky betlém a strojil stromeček."
A jaké byly ty betlémy? Byly vyřezávané nebo jen tak z lepenky?
"Některé byly vyřezávané, jiné byly nalepované, papír na dřevě."
A ještě se tu zvyk stavění betlémů udržuje?
"No ještě v některých místech ano."
A myslíte, že přímo tady ve Bzí staví někdo na Vánoce betlém?
"No my osobně taky máme doma ještě takový betlém, lepený na dřevíčkách. Myslím si, že je to voskový papír. Tak to ještě taky stavíme."
Ale ty figurky, jak bývaly, že zabraly půlku světnice, to už tady nemají?
"To už ne."
Zastavme se teď ale u samotné vypravěčky, paní Donátové. Pochází z muzikantské rodiny, její dědeček působil jako český učitel na Volyni, další příbuzní cestovali s cirkusem:
"No tak abych pravdu řekla, od dědečka a babičky po maminku a tatínka jsme hráli všichni. Ženy obyčejně hrávaly na housle nebo violu a dědečkové a babičky a tchán, to už byla všechno, jak se říká, mužská práce. Trumpeta, dechové nástroje, ale stejně uměli také na housle, basu i buben. Obyčejně se dostali do světa všichni, krom maminky. Maminka nejezdila, ale babička, ta jezdívala už jako malé děcko. Protože dědeček byl učitel, měl deset dětí a postupně musel koukat, aby pro ty děti měl obživu. Tak ji sháněl, jak se dalo. Skoro všichni byli ve světě. Dědeček byl menšinový učitel, tak ten se ve světě zabýval hudbou s dětmi. Dostal se do Ruska na Volyň. Už byl starý, tak tam potom zůstal, i s manželkou, a moje maminka jim oběma dosloužila do smrti. Zůstali tam také pochováni. Tatínek jezdíval s velkými cirkusy, jako byl Busch, Hagenbeck, Kludský, Sarrasani. Se všemi velkými cirkusy jezdíval do všech dílů světa."
A jestlipak po něm máte nějaké vzpomínky? Třeba nějaké pohlednice?
"Pohlednice mám, ba i fotografie, se slonem. Tatínek obyčejně troubil trumpetu, hrál na cello nebo na basu. Oni museli umět na mnoho nástrojů. Tlouct buben, činely, všechno."
A hudební talent zřejmě nechyběl ani paní Emilii Donátové:
Prvním z velkým svátků po vánočním období a Třech králích byl masopust. Slavil se ovšem nejen na venkově, ale i ve městech. Provázely jej tancovačky a bály a velkou roli v něm tedy hráli muzikanti:
"Jak muzikanti chodívali v masopustě hrát: v masopustní sobotu, neděli i úterý se hrálo, zpívalo a tančilo. Muzikanti chodili hrát i do okolních vesnic, za každého počasí. Někdy i to počasí bylo tak rozdováděné, že muzikantům provádělo všelijaké kousky. Přišla pořádná fujavice, a už byla čepice pryč. Zůstala tam chudák zafoukaná ležet až do jara. Jenže na jaře se našla čepice - a nedaleko ní klobouk. Mezi muzikanty byla pak legrace, že do jara přišel na svět s čepicí klobouk a aspoň jim tam nebylo smutno."
"Tady maškary nepamatuju. Co jsem tady ve Bzí, tak ne."
A když jste byla ještě v Malé Skále, chodívaly tam maškary?
"Tam ještě pamatuju, že chodívaly. To ještě s nima chodíval ten medvěd, bylo to veselé. Potom se šlo do hostince a tam se obyčejně to veselí ukončilo."
Které maškary chodívaly ještě kromě medvěda?
"To bylo různé. Vždycky s nimi šel harmonikář, obyčejně i houslista. Zpívali, rámusu nadělali dost, legrace u toho bylo taky dost."
Dřív taky chodívali třeba cikánka nebo kominík...
"To už tak nepamatuju, vždycky jsem si pamatovala toho medvěda a ty muzikanty."
Někde taky chodíval muž převlečený za bakchuse. Pak se ten bakchus pochovával. To si nepamatujete?
"To si už nepamatuju, ne."
"Jako dítě to pamatuju. Hoši měli smrťáka a holky smrťačku. Vyprosili si někde věchet slámy, nějaké staré hadry, a někde na poli se to zapálilo. Pak se v háji nalámaly zelené větvičky a zpívalo se:
Smrt nesem ze vsi,
nové léto do vsi.
Až my tu smrt odnesem,
nové léto přinesem.
Potom chodili po domech. Někde dostali pár haléřů, někde ne. A do vsi přinesli nové léto."
Velkou událostí pro celou vesnici bývala svatba. Paní Jírová vypráví o svatbě své maminky z r. 1871:
"Když moje maminka měla s tatínkem svatbu, tak pak jedna ženská tady na poli mi řekla: holka, já jsem byla tvýmu tátovi a tvý mámě na svatbě. - A já řikám: jó? A co měli? - Jako všude. Ráno byl chleba s máslem a s tvarohem. A pak každej dostal takovej ten preclík, ty brejle, a hrníček kafe. A odpoledne každej dostal dva ty preclíky a dva hrníčky kafe. A pak domů jeden pletence. To byla celá svatba. Jak vám to říkám. To bylo v jednasedmdesátým roce!"
A jaká byla muzika, která tady hrávala?
"Obyčejně ti první, co tady hrávali, byly smyčcoví. A pak už začali, pan Vokněr tady, můj tchán Donát. Ten byl ještě starší než pan Vokněr. Tak vpředvečer svatby, někdy to byly dva dny, podle toho, jak se to v tý rodině hodilo, přišli a zazpívali. Byli pohoštěni a pak nastala všelijaká zábava a legrácka. Třeba se někde něco vyvedlo, sice ne moc zlého, aby se nenatropila škoda, ale obyčejně vždycky nějaká legrace byla."
Na svatební zvyky a šprýmy s nimi spojené vzpomíná i paní Donátová:
"Někde tu legrácku prováděli společně chlapci i děvčata, a někde ji prováděl každý sám."
Chlapci přišli i do domu nevěsty, nebo byli jenom v domě toho ženicha?
"Přišli i k nevěstě. Jenom ženich nesměl přijít k nevěstě. Ten mohl přijít až v ten den, kdy byla svatba."
Přišel sám nebo se všemi příbuznými?
"To záleželo na tom, kde byla svatba. Když byla v místě, tak přišli všichni. A jak to pak začalo být moderní, tak šli obyčejně už jenom ti nejbližší, kamarádky, družičky a mládenci. A ti rodiče přijeli teprve až tam, kde se svatba konala."
Peklo se nějaké zvláštní pečivo?
"Obyčejně se před svatbou upeklo u pekaře, třeba z deseti kilo koláče. Roznosilo se to po vsi, chodilo se zvát, a pak na oplátku, když zas bylo něco v té druhé rodině, tak to zas opláceli a nosívali, jak se říká, nazpátek."
A když přicházel ženich do domu nevěsty, byly u toho nějaké zvyky, nebo přišel jen tak, normálně?
"Co já pamatuju, tak když přišel ženich a než se šlo do kostela, tak se obyčejně uchystaly jedna nebo dvě stoličky. Na ty stoličky si mladí lidé klekli, rodiče jim dali požehnání, a pak se šlo buď do kostela nebo na úřad."
A ty legrace, které se ještě i dnes někde zachovávají, třeba že se zatahuje, to tady nebylo?
"To se stavěly brány a u těch bran stály obyčejně malé dětičky. Měly natažený provázek, na něm měly obyčejně buď papírky nebo kytičky. A když ze začátku jezdívaly ještě kočáry, to nebyla auta, tak muselo být výkupné. Tak dostávaly obyčejně korunky"
Někdy se taky dělávalo, že ženich musel vyplatit nevěstu. To ale bývalo dřív...
"Třeba ji někam zavezli nebo zanesli a pak musel ženich zaplatit výkupné."
A to už si nepamatujete, že by se vybíralo na kolébku?
"To se taky ještě dělalo. O tom mi vypravoval můj manžel. Obyčejně měli muziku a u muziky se potom vybíralo na tu kolíbku."
Ke svatebním zvykům patřilo i zpívání družiček:
"To se po dvě po tři noci hoši sešli do nějakýho domu a napsali ortel. O těch holkách všechno možný napsali. A ten ortel se v pondělí odpoledne o posvícení tady četl. A teď ty maškaráci, já nevím, vodkaď toho kohouta měli, jeden držel toho kohouta. A teď se ty maškaráci rozběhli a do těch holek! Ty holky utíkaly po vsi! A když tu holku chytili, tak ten maškarák holku přivedl k tomu kohoutovi. Zavázali jí šátkem oči a dali jí do ruky cep. Musela jít od jednoho konce k druhýmu a s tím cepem musela třikrát uhodit. Pak mohla dát šátek z očí pryč a dovedli ji k tomu kohoutovi a musela se vyplatit. Některá dala korunu, některá dvě, podle toho pak taky večer tancovala."
Na honění kohouta o posvícení si pamatuje i paní Donátová:
"No a koho chytili, tak ho potom posadili do šatlavy a musel se vyplatit. Někde to slavili v neděli, někde dopoledne, někde odpoledne. U nás, v Malé Skále, se to obyčejně slavívalo v neděli odpoledne. Pamatuju, že hodně lidí přišlo na tu podívanou, jenže nám, malým dětem, se to moc nelíbilo, protože ten chudák kohout moc zkusil, než ho chytili. To se vždycky šlo na takové prostranství, kde se ti lidé sešli, byli dokolečka, a tam právě toho kohouta chytili."
