Do Orlických hor letos přijely děti českých krajanů z Ukrajiny i z Ruska
Každoročně o prázdninách přijíždějí do České republiky děti českých krajanů z východní a jihovýchodní Evropy. Jejich třítýdenní ozdravné a vzdělávací pobyty hradí česká ministerstva zdravotnictví a zahraničních věcí a už tradičně je organizuje Česko - ruská společnost. Za dětmi z Ukrajiny a Ruska se tentokrát Milena Štráfeldová vypravila na Pastviny v Orlických horách. Více uslyšíte v dnešní rubrice Češi v zahraničí:
říká Milan Bouška, dlouholetý vedoucí pobytů krajanských dětí na Pastvinách:
"Z Ukrajiny máme nejvíce dětí z oblasti Simferopolu, Kyjeva, máme i některé děti přímo z oblasti okolo Černobylské elektrárny. Je tam i několik dětí z Oděsy a z Čechohradu. Jsou asi ze sedmi míst na Ukrajině. Z Ruska je to z okolí Novorossijska. U ruské menšiny se dá říci, že tím, že tam jsou delší dobu a jsou ve větší izolaci, více drží pohromadě a znalost českého jazyka je obecně větší. I soudržnost spolku. U dětí z Ukrajiny je znalost českého jazyka i gramatiky značně rozdílná. Tam, kde jsou rodiny, které vede matka a ta je původem Češka, je znalost českého jazyka větší. Tam, kde je to po mužské linii, čeština dá se říci pomalu zaniká."
"Naše společnost v letošním roce dělá čtyři pobyty. Tři byly vysloveně ozdravného charakteru, u mne tady na Pastvinách je pobyt edukační. Samozřejmě i s ozdravnou složkou, takže jsou na čistém vzduchu, koupeme se, mají sportovní aktivity, ale je zde i pětatřicet hodin výuky českého jazyka a české historie. Čili konkrétně u nás je důraz kladen na edukační charakter tábora. Dopoledne vesměs, pokud nejsme na výletě, mají děti výuku, v odpoledních hodinách sportovní a kulturní aktivity. Večer by byl z jejich strany zájem samozřejmě hlavně o diskotéky, ale snažíme se, abychom je seznámili i s českým filmem, s českými pohádkami. A děláme i soutěže v různých kulturních znalostech. A mají pět celodenních výletů, aby poznali i naše města, vesnice a přírodu. Byli jsme v Orlických horách, na Moravě, na zámcích Úsov a Bouzov, v Javořických jeskyních. Jezdíme do Prahy, do safari ve Dvoře Králové, byli jsme v Českém ráji a poznali jsme i oblast vnitrozemí, Litomyšlska."
"Snažíme se, aby děti získaly takové základy a přehled o České republice, jak by jako krajané měly poznat naši republiku."
Hodně se liší výuka češtiny našich běžných českých dětí a dětí českých krajanů? Jaká je vůbec jejich znalost češtiny?
"Čeština u nich už není tak rozšířená, jako třeba u jejich babiček a dědečků nebo i některých rodičů. V té skupině vždycky tři nebo čtyři ovládají český jazyk, ostatní nějak rozumějí, ale nemluví, a zbytek, takových deset nebo jedenáct dětí, ani nemluví a ani nerozumí."
"Dokážou se naučit fráze: odkud jsem, kolik je mi let, jak se jmenuji, to ano. Ale zejména pravopis jim dělá všem problémy. Spíš se umí vyjádřit ústně, ti, co to zvládají na lepší úrovni."
A mají vůbec nějakou znalost i o našich reáliích? Alespoň tu základní, hlavní město atd...
"Dost málo. Moc toho neznají. My se jim to právě tady snažíme formou výletů, různých exkurzí, výukou připomenout, přiblížit, aby si to zapamatovali a aby to pak dokázali ve svém životě nějak využít."
/ukázka recitace básničky o Popelce/
pochlubila se básničkou osmiletá holčička z Čechohradu. Tam už od konce 19. století žije početná česká komunita. Děti z Čechohradu do Česka doprovázela Raisa Králíčková:
"Pracuji v Českém kulturním centru jako vedoucí muzea."
"Je to už asi sedmá generace."
A opravdu se tam dodnes mluví česky?
"Mluví, ale ne už tolik. Naše generace ve věku asi do čtyřicítky. Malé děti už ale mluví jen při výuce českého jazyka v Českém centru. Máme České centrum a školu máme ruskou. A jen v centru máme českou učitelku. Teď už čtvrtý rok tam bude pracovat paní Řezníčková z Brna."
/Eva Řezníčková/: "Je pravda, že za dobu, kterou jsem s Čechohradskými prožila, jsem myslím udělala hodně práce. Nejen že děti chodí na hodiny českého jazyka, i dospělí se scházejí v Českém centru, ale podařilo se mi založit folklorní kroužek Vonička. V letošním školním roce měl kolem pětačtyřiceti členů, tancovalo přes dvacet párů, od těch nejmenších po nejstarší. Taky pěvecký soubor Skřivánek a pořádali jsme řadu sobotních workshopů, ať už rukodělných, nebo vaření, pečení, kam chodili rádi i ti starší."
"Já se jmenuji Marina Seršeň, je mi třináct let. Já jsem přijela z Čechohradu."
A ty?
"Já se jmenuji Táňa Sťopočkina, je mi dvanáct let a přijela jsem z Čechohradu."
Řekněte mi něco o Čechohradu.
"Je to nevelká vesnice, bydlí tam tisíc lidí."
Co tam všechno je? Máte tam velkou školu...
"Velkou školu a vedle je České centrum, tam se učíme česky."
"Každý den."
Co tam všechno děláte?
"Píšeme, zpíváme, vystupujeme na jevišti, u nás je klub."
Jakou máte paní učitelku?
"Paní učitelka Eva Řezníčková je dobrá, mně se líbí."
Co vás všechno naučila?
"Naučila nás psát, číst, zpívat, tancovat, tancujeme české tance."
K pobytům českých krajanských dětí v České republice se v naší rubrice ještě vrátíme. Příště představíme komunitu krajanů na Kavkaze, ve vinařské oblasti v okolí ruského Novorossijska.
