Město bylo tři týdny bez vody, světla a elektřiny, vzpomínají ukrajinské děti na začátek války

Mnohé ukrajinské děti už jsou v Česku skoro rok. Musely si zvyknout na režim zdejších škol. Mnohé už mluví dobře česky. Jak vzpomínají na první dny války? Jak snášely období bez vody a elektřiny? Bojují jejich otcové na frontě?

Celkem 44 procent uprchlíků tvoří ženy v aktivním věku, 35 procent děti. Klasickou uprchlickou domácností je matka s dětmi. Ve dvou třetinách případů není dítěti ještě pět let. My jsme zamířili do základní školy v Mariánských Lázních, kde jsou ukrajinští deváťáci. Podělili se s námi o vzpomínky na to, jak před rokem prožily dny, když Rusko napadlo Ukrajinu.

Jegore, z jakého města jsi?

"Z Charkova."

A ty, Nasťo?

"Město Novomoskovsk, Dněpropetrovská oblast."

Co jste dělali v předvečer války?

"V pět ráno to všechno začalo. Šel jsem k oknu a křičel jsem, protože jsem z okna viděl sloup dýmu, pak přišel táta, a hned řekl, že je válka. Kolem sedmé se vše víceméně uklidnilo, brácha šel na střechu a volal, že jedou tanky. V sousedním domě byl sklep, do kterého jsme odešli a seděli tam," vzpomíná Jegor.

Druhý den války byla v mém městě ruská armáda

Oleksandr Gončarenko pochází z Donbasu? Jak on vzpomíná na začátek války?

"Byl jsem v Čechách jako turista. Na Ukrajinu jsem odjel 22. února. A 24. února začala válka. Další den byla v mém městě ruská armáda. Mé město se jmenuje Tokmak a 27. února jsme byli odpojeni od vody, světla a elektřiny. Všechno kromě plynu. A v takových podmínkách jsme žili asi tři týdny. Několik lidí zemřelo kvůli výbuchu. Byla tam vyhozená továrna a letiště."

Rusové to vyhodili do povětří?

"Ano. Pak jsme našli muže, který jel do Záporoží. A jeli jsme s ním po zeleném koridoru, což je asi 90-100 kilometrů. Jeli jsme asi 12 hodin, protože tam bylo hodně ruských checkpointů."

Ruský útok na Záporožskou jadernou elektrárnu|Foto: Záporožská jaderná elektrárna

Nevěděli jsme, co máme dělat. Jít do školy nebo ne? Jít do práce nebo ne?

A ty, Nasťo, jaké jsou tvé vzpomínky na ty dny?

"Chodím do volejbalového oddílu a únor byl pro mě hodně nabitý, měla jsem skoro každý den trénink. Maminka se probudila jako první, v 5 ráno, protože slyšela výbuchy. Já v 7 ráno a mamka mi všechno řekla. O válce jsem četla jen ve filmech nebo knihách, nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát v našem století, ale byl to pro mě obrovský šok. Pořád jsem přemýšlela, jestli mám chodit do školy nebo ne, jestli má máma chodit do práce nebo ne. Prostě jsme nevěděli, co dělat. Ale věděli jsme, že to bude válka, protože můj otec slouží v ATO a už za tři dny byl odveden."

To znamená, že tvůj otec teď bojuje?

"Ano, občas mu píšu, on mi říká, co se tam děje, má strach o život, chce bránit svou vlast. Ale nebojí se o nás, protože nás poslal do Česka."

Pomáháte nějak, podporujete odhodlání ukrajinských vojáků?

"Pořádali jsme sbírky různých věcí a peněz na ozbrojené síly. Když mluvíme s otcem, říkáme mu všechny možné dobré zprávy. On to pak řekne svým kolegům. Když šel můj otec na frontu, vzal si moji pletenou hračku, protože já umím plést, jako talisman. Je pro ně důležité, že to udělaly děti, že na ně pamatují a že mají pro koho bojovat."

Ukrajinští vojáci|Foto: Kateryna Klochko, ČTK/AP