Někteří studenti češtiny v zahraničí nerozlišují žízeň a řízek, jiní umí česky skvěle

Mladý bohemista a literární historik Dalibor Dobiáš připravil k vydání básně Václava Bolemíra Nebeského i současných českých básníků, zabývá se barokem i divadelními texty z terezínského ghetta, se spisovatelem Jiřím Grušou vedl rozhovor o umění stárnout. Také ale několik let učil češtinu na zahraničních univerzitách - v Moskvě a v italské Pise. A právě na tyto zkušenosti se ho zeptala Milena Štráfeldová v dnešní rubrice Češi v zahraničí:

Státní univerzita v Moskvě

Co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se jako učitel vypravil do těchto míst?

"Já jsem se nejdřív vypravil do Moskvy. Před tím jsem už jeden semestr studoval v Rusku. A když někde pracujete, poznáte tu zemi mnohem lépe než jako student nebo turista. Čili jsem chtěl mít tu pracovní zkušenost. A když přišla nabídka z Itálie, tak jsem samozřejmě po ní sáhl také."

Vraťme se nejdřív k té vaší zkušenosti z Moskvy. Vy jste učil na Státní univerzitě v Moskvě. Kdo tam měl zájem o češtinu?

"Zájem o češtinu mělo asi čtyřicet nebo padesát studentů, které jsem učil každý rok. Byli to jednak studenti filologie, studenti žurnalistiky, studenti historie a ti, co se připravovali na to, aby na univerzitu vstoupili."

Byli to tedy lidé, kteří měli jen zájem o češtinu, nebo třeba měli i nějaké české kořeny, vazbu na Česko?

"Pokud jde o Rusko, tak málo. Měli spíš zájem o češtinu. Česko je v Rusku stále vnímáno velmi pozitivně. Tam se jednalo o mladé lidi, kteří s tím spojovali spíš svoje budoucí pracovní uplatnění."

Čím to je, že i Rusům, kteří mluví velmi dobře česky, znají gramatiku a skvěle píší, zůstává pořád ten těžký přízvuk?

"To je různé. Já jsem poznal taky lidi, kteří mluvili zcela bez přízvuku. To je složitá otázka. Já si myslím, že to souvisí trošku s hudebním sluchem. Pokud máte dobrý hudební sluch, dokážete možná jazyk imitovat lépe než bez něj. Taky se mluví o významu studia matematiky pro jazyky a matematika je v Rusku na dobré úrovni. Čili studenti mluvili často dobře, někdo holt s přízvukem, ale dost studentů i bez přízvuku."

Italové obecně mají velmi dobrý hudební sluch. Znamená to, že mluví i dobře česky?

"Myslím si, že ano. Vliv italštiny je samozřejmě znát, často například říkají: nejsem byl, protože v italštině postavíte zápor ještě před pomocné sloveso. Jazyk ale dokáží imitovat docela dobře, pokud jde o přízvuk."

Jak jste se dostal do Pisy?

"Do Pisy jsem se dostal trošku náhodou. bohemistika a slavistika tam má dlouhou, asi šedesátiletou tradici. Nicméně dlouho působila bez lektora a shodou okolností jsme se setkali s profesorem Catalanem, který v současnosti působí v Padově. Připravili jsme projekt, proč má bohemistika v Pise smysl, a myslím, že po čtyři roky se ho dařilo ve spolupráci s jinými kolegy realizovat."

A proč má tedy bohemistika v Pise smysl a jak je možné, že tam má tak dlouhou tradici?

"Pokud jde o Pisu, město má i určité české vazby. V sousední Lucce jako panovník začínal Karel IV., univerzitu v Pise podobně jako v Praze z církevní stránky posvěcoval papež Klement V., v Pise je pohřben lucemburský dědeček Karla IV. Jindřich VII. Čili jsou tam určité historické vazby tím českým směrem. Každopádně z té dávné doby žije taky tradice pisánské univerzity, která dnes patří k největším a nejprestižnějším v Itálii. A má i velmi stará studia slavistická a v jejich rámci se tam už přes padesát let vyučuje čeština."

Musel jste se naučit italsky, abyste tam mohl vyučovat češtinu?

"Já už jsem mluvil italsky, když jsem tam přijel. A samozřejmě za tu dobu se ještě zlepšíte."

Čili výuka tam neprobíhala způsobem, že byste neřekl jiné než české slovo...

"To jsme nedělali. Je to samozřejmě metoda, kterou někteří upřednostňují, ale myslím, že pro gramatické výklady neškodí něco říct i v jazyce studentů. Speciálně pro ty studenty, kteří jsou trošku horší, pomalejší a nemůžou studovat jazyk tak intenzívně."

A byla tam podobná skladba studentů jako v Moskvě, nebo tu byli jiní adepti?

"Ta skladba byla dost jiná. Nám se tedy postupně dařilo, což je jedna z těch světlých stránek, zvyšovat podíl italských studentů. Poměrně dost studentů byly i děti ze smíšených rodin, které mluvily velmi dobře, ale měly problémy s psanou češtinou. Jindy mluvily málo, ale měly zkrátka nějaké geny, nebo v dětství ten jazyk slýchaly, čili většinou se velmi rychle zlepšovaly. Zčásti tam byli i nějací Slované, Poláci, Rusové, a stále narůstající podíl studentů italských."

Stalo se, že byste mezi svými studenty měl i lidi, kteří by češtinu opravdu potřebovali z profesionálních důvodů? Podnikatele, pracovníky v turistickém ruchu, průvodce a tak dále?

"Někteří studenti nalézali uplatnění s češtinou, ale často spíš v České republice. Po studiích je situace pro mladé v Itálii poněkud složitá. Je zkrátka těžké najít nějaké místo. Někteří se proto potom sebrali, odjeli do České republiky a našli práci poměrně snadno."

Kde všude se čeština v Itálii učí? Řekl jste, že na několika místech...

"Těch míst je asi osm, jestli to správně počítám. Začnu tedy ze severu na jih: v Udine, v Benátkách, v Padově, v Pise, ve Florencii, ve Viterbu, v Římě a v Neapoli. Potom můžou někde existovat nějaké menší kurzy."

To vypadá na celkem slušný zájem Italů o češtinu, pokud se učí na tolika místech.

"Situace na některých místech je poměrně složitá, studentů je málo a myslím si, že to trošku ovlivnila i hospodářská krize. Řada rodičů se možná teď trošku zamýšlí nad tím, jestli má smysl studovat takovou exkluzivní řeč, jako je čeština."

Italština je poměrně snadný jazyk, dobře se učí i cizincům, narozdíl od češtiny, která je neobyčejně složitá. Jak to Italům jde?

"Záleží samozřejmě na jednotlivcích. Řada studentů už na gymnáziích měla třeba latinu a řečtinu, a to je potom vynikající průprava pro všechny další jazyky. I když myslím, že pravidla znám docela dobře, oni je často dokázali formulovat ještě logičtěji, ve větších souvislostech. To byla vyložená radost. Je tu ale samozřejmě problém obecné lingvistické vzdělanosti Italů. Stávalo se, že jsem měl i studenty, kteří ve dvaceti letech začínali s prvním cizím jazykem, a to je pak těžká věc. Často pak žízeň a řízek jsou jedno slovo. A to nemluvím o koncovkách, které jsou pro češtinu taky důležité."

Vy jste všechny tyto zkušenosti učitele češtiny v zahraničí zúročil i tím, že jste napsal učebnici Mluvme česky. Pro koho je určená?

"Ta učebnice je určena v podstatě pro každého. Já jsem neučil jenom tyto skupiny, ale i různé jiné. Učil jsem rakouské důchodce, kteří měli češtinu jako svůj koníček. U nich měla tato učebnice ohlas stejně jako u studentů. Čili já jsem se ji snažil otevřít pro širší obec, i pro studenty češtiny od zhruba patnácti let nahoru. Je na základě angličtiny, je ale využitelná i pro studenty jiných jazyků. Je dobře uplatnitelná i pro Italy, pro Rusy a další jazyky."