František Šedý: zůstat v Lucembursku nebylo pro Čechy lehké

František Šedý při přebírání ceny Gratias agit, foto: Barbora Kmentová

Jsou země, kde komunity zahraničních Čechů představují tisíce nebo dokonce desítky tisíc osob. A jiné, kde by se lidé s českými kořeny dali spočítat na prstech ruky. K těm druhým patří Lucembursko. A jak v dnešní rubrice Češi v zahraničí vysvětluje tamní exulant a zakladatel Asociace TGM František Šedý, důvod není jen v tom, že Lucembursko patří k nejmenším státům na světě. I v tak malé zemi se totiž mluví třemi jazyky a uchytit se tu nebylo pro Čechy nijak snadné. V rozhovoru s Milenou Štráfeldovou potvrdil, že v Lucembursku je Čechů opravdu jen hrstka:

František Šedý při přebírání ceny Gratias agit,  foto: Barbora Kmentová
"Je jich tam velmi málo. Ty, kteří tam bydlí, můžete spočítat na obou rukách. Těch tam není moc. A dokonce myslím, že už mají všichni lucemburské občanství. Je tam ale hodně Čechů, kteří teď pracují v sekretariátu Evropského parlamentu. Vesměs mladí lidé, kteří mají problémy, protože se po nich požadují tři jazyky nebo aspoň dva, a oni znají jeden. Hlavně angličtinu. Jenže v Lucembursku se preferuje francouzština. A němčina je taky pořád ještě na pořadu dne."

A vaše Asociace Tomáše Garrigua Masaryka sdružuje jak ty původní, "staré" Čechy, tak ty nové?

"Ani ne. Když jsem zakládal Asociaci TGM, tak nás tam bylo několik set. Ovšem polovina jich utekla kvůli těm třem řečem. Někteří do Kanady, někteří do Austrálie a hodně se jich vrátilo do Německa a do Rakouska, kvůli tomu, že němčina nebo angličtina byl jeden jazyk, který se mohli naučit. Ale v Lucembursku se hovoří dialektem, kterému nikdo nerozumí. To je asi tak, jako když přijde Pražák na východní Slovensko. A teď se požaduje hodně francouzština, z takových vlasteneckých důvodů."

Jak vy sám jste se dostal právě do Lucemburska?

Foto: www.lucembursko.org
"Já jsem chtěl do Kanady, protože tam manželka má jedinou sestru. Kanadské vyslanectví tenkrát, když jsme chtěli prchat, ale chtělo patnáct set dolarů na osobu jako kauci. A nás bylo pět, tři děti a já. Já jsem vydělával ve Vídni, abych si trošku pomohl na nohy a mohl rodinu zásobit alespoň potravinami. Já jsem nemohl absolutně nic ušetřit. A potom jsem našel v jedné kanceláři, že Lucemburk potřebuje šedesát zedníků, sedmadvacet klempířů atd., hlavně podobné profese. A já jsem ve stavebnictví pracoval, tak jsem je navštívil. Řekli mi ale, že jsem technik, a oni nepotřebují techniky, ale nádeníky a dělníky. Napište zedník a můžete za týden jet!"

Napsal jste to?

"Po dlouhé tahanici s nimi jsem napsal - železář. To je člověk, který rozumí plánům, který umí pokládat železa. To je řemeslo, kterému se tenkrát v Československu mladí lidé dva roky učili. A oni to tam vůbec neznají.

Foto: www.ikaros.cz
Tak mne potom vzali, přišel jsem do Lucemburku a dostal jsem modrou helmu - zedník! A nějaký čas jsem pracoval jako zedník. Pak přišel na stavbu nějaký šéf a říká: vy jste, člověče, technik. Vy jste technický inženýr. Říkám, že ano, že jsem ale ve Vídni podepsal smlouvu, že budu pracovat manuálně. Jinak bych musel do Vídně zpátky. A on mi nakonec říká: a komu patří ten podnik? Vévodovi, nebo mně? A zítra se hlaste v kanceláři. Ovšem za tutéž mzdu. Každý, kdo přišel do Lucemburska i kdo tam přijde dodnes, dostane minimální zákonnou mzdu. To je něco přes patnáct set euro. To se zdají být v České republice velké peníze, ale patnáct set euro vám stačí tak na nájem slušného bytu, možná trošku na stravu nebo na kafe, ale moc vám toho už nezbude. Manželka musí dělat. A dlouho mi trvalo, nežli jsem se dostal na tom žebříčku tak do poloviny šprušlí, a pak mne dali do penze."

Dávali vám tam nějak najevo, že jste z východu?

"Ani moc nemohli, protože jsem mluvil německy jako oni. Já jsem studoval za protektorátu a skoro všechny předměty jsme za Hitlera měli v němčině. My jsme měli češtiny velmi málo. Takže němčinu i gramatiku jsem ovládal možná lépe než někteří Lucemburčané."

Co vaše děti? Zvykly si rychle v Lucembursku?

Katedrála Notre-Dame,  foto: Szeder László,  Wikipedia
"Děti už byly větší. Říkal jsem si, že je to dobré, že mám větší děti, bylo to ale naopak. Ti, kteří přišli s malými dětmi, dostali podporu od charity, podporu od státu, dostali byty. A mně řekli, že mé děti už jsou velké a že mi mohou pomáhat vydělávat. Tak jsem s nimi šel na pracovní úřad, děti ale neuměly mluvit. A na učebním oboru se musí mluvit německy, lucembursky a francouzsky. Takže to nešlo. A potom po dlouhé diskusi s ředitelem evropské školy jsem je dostal na evropské gymnázium. Tam se jich ujala jedna dobrá profesorka a dávala jim hodiny němčiny a francouzštiny. A tak se z toho nějak prokousaly."

A ještě poslední otázku: jakou činnost vyvíjí Asociace TGM? Co všechno dělá?

"Asociace začala tím, že lidé tam pobíhali po úřadech a říkali, že jsou v Lucembursku jako ve vězení. Měli české pasy, do Německa to je deset kilometrů, do Francie dvacet, do Belgie patnáct, a oni nemohli nikam, protože neměli vízum do žádné země. Byli tam jako v kleci. - Tady jste nás naverbovali, ale my se nemůžeme absolutně nikam podívat! - Tak jsem založil Asociaci, tenkrát jsme ji nazvali Tomáš Garrigue Masaryk. Prošlo to na ministerstvu, dostal jsem potvrzení, a od té doby existuje Asociace TGM. Tedy existovala až do rozdělení České a Slovenské republiky. Pak se to začalo jmenovat Amitié Tcheque et Slovaque, zúčastnilo se toho také hodně nadšených Lucemburčanů, kteří byli proti okupaci v r. 1968. Ti se k nám pak přidali v 89. roce. Já už jsem ale toho prezidentování za těch asi dvacet let měl moc. A někdy jsem musel všechno dělat sám, protože jsem nemohl sehnat sekretáře, odstěhoval se mi do Kanady. Nebo pokladníka, protože šel zpátky do Rakouska nebo do Německa. Tak jsem dělal všechny funkce sám."

Podařilo se vám nakonec získat ta víza?

Foto: www.lucembursko.org
"Nakonec se nám podařilo získat to, že jsme byli uznáni za politické uprchlíky a mohli opustit Lucembursko a podívat se do Francie nebo do Itálie nebo do Belgie, kam lidé chtěli. To bylo asi po roce. Museli jsme ovšem odevzdat lucemburské pasy a měli jsme povoleno cestovat po celém světě, kromě země původu. Pochopitelně jsme nemohli jít do Česka, protože tady jsme byli všichni odsouzeni. Někdo na deset, někdo na dvanáct měsíců, my jsme s manželkou dostali po dvanácti měsících a zabavení veškerého majetku. To tak asi dostali všichni. Měli jsme tam trapné případy, že lidé opustili děti, potom se museli vrátit, ovšem majetek zpátky už nedostali."

A Asociace nebo ten nový spolek dál pracuje...

"Asociace pracuje od r. 1989 dál, ale při rozdělení České a Slovenské republiky se nemohla jmenovat Československá asociace TGM, protože už v ní je taky hodně Lucemburčanů. A já už jsem toho měl plné zuby, tak jsem vzal práci pokladníka. A toho jsem dělal až do roku 2007, pak jsem šel do penze. V osmdesáti letech. Už jsem toho papírování a všeho měl dost. Letos budu mít třiaosmdesát."

Takže teď už jezdíváte do Česka?

Náměstí Jana Palacha,  foto: www.ikaros.cz
"Jezdím do Česka, dokonce jsem si za naspořené peníze rychle postavil malý domek u Brna. A protože jsem od fochu, hodně jsem udělal vlastníma rukama. Za ty peníze byl v Lucembursku koupil leda tak svobodárnu. Měl jsem totiž strach ze stáří a zjistil jsem, že penze bude malá. A mezi námi, i když pro mnohé je tu už hodně draho, ceny domů jsou asi třetinové jako v Lucembursku a poloviční, co v Německu."

"Co víc... Dostal jsem od velkovévody za to všechno nějaké vyznamenání. Loni jsem dostal medaili Jana Masaryka a letos to Gratias agit. Nějak se to stupňuje, tak si říkám, že už to stačí!"

K hlavním zásluhám Františka Šedého, za které dostal letošní cenu Gratias agit, patří především stmelení české komunity v Lucembursku a pomoc exulantům, kteří tam přicházeli. Během uplynulých desetiletí s Asociací TGM uspořádal řadu kulturních akcí, ale i vzpomínkové akce k výročí Jana Palacha.